„And We Die Young, Faster We Run“ zpívá Layne Staley v refrénu úvodní skladby debutového alba ALICE IN CHAINS. Těžko soudit, do jaké míry tím dvanáct let před svojí smrtí předpovídal budoucnost, ale jisté je, že „Facelift“ tvoří jeden ze základních stavebních kamenů žánru, který se na počátku poslední dekády dvacátého století zrodil v ulicích amerického Seattle a pár let na to dobyl celý svět, aby zanedlouho prakticky zmizel zpátky v „neviditelném“ undergroundu. ALICE IN CHAINS sice neměli tak pronikavý úspěch jako NIRVANA, či se nikdy nevyšplhali do takových mainstreamových výšin a nestali se středněproudou stálicí jako PEARL JAM, ale jejich hudba možná nejvíce symbolizuje jednu, sice krátkou, ale neuvěřitelně silnou a významnou epochu rockové muziky.

Rád bych se však vyhnul nějakému historickému srovnávání, když vlastně všechny (nejen) debutové nahrávky těch „nejdůležitějších“ žánrových kapel se časem staly klasikou. V hudbě ALICE IN CHAINS se možná nejvíce mísí ozvěny doznívajícího glamrockového boomu osmdesátých let s jasně rozpoznatelným hardrockovým základem. Přímočarou rockovou dravost navíc skupina obohatila o náladotvorný prvek v podobě bolestně znějícího Staleyho vokálu, čímž vlastně jasně napomohla definovat žánr jako takový. Když se řekne grunge, tak právě Lane Staley je jedním z pojmů, který se mi okamžitě vybaví. Samozřejmě, že Cantrellova kompoziční výbava a schopnost si svojí kytarou pohrát jak s přímočarou skladbou („We Die Young“, „Man In The Box“) anebo obohatit rockový monolit například i o vlivy blues („Sea Of Sorrow“) přesně definují rukopis kapely, ale právě vokální party doslova obohacují hudbu o další rozměr.

Všechny atributy obsažené na „Facelift“ se kapele podařilo ještě zdokonalit na následovníkovi „Dirt“, ale už debut byl prakticky prost chyb pramenících z mladické naivity a nadšení. Albu plnému vyspělé rockové muziky vévodí kvalitativní vyrovnanost všech dvanácti skladeb, jejich výborná dramaturgie a šťavnatá produkce. Ostře řezající kytary a Staleyho vokál jsou schopni velkých věcí, což dokazuje hned úvodní vypalovačka „We Die Young“, která dříve než stihne naplno rozvinout svůj potenciál přenechá slovo skvělé „Man In The Box“, jež byla opatřeba i vizuálním provedením v podobě zdařilého videoklipu. Silný refrén, jednoduchý, ale úderný nosný kytarový riff a přímočarý rytmus – toť po léta neměnný základní vzorec úspešného rockového hitu, jehož správné použití spolehlivě zaručuje vždy stejný výsledek. Tento ALICE IN CHAINS bez problémů aplikují i v několika dalších písních. „Bleed The Freak“ zdobí tklivý refrén a celkově pochmurná nálada, zatímco „It Ain’t Like That“ pro změnu zemitý riff a zřetelné odkazy do hardrockové minulosti.

„Facelift“ však nejsou jen přímočaré a lehce zapamatovatelné hity. Několik členitějších a posluchačsky náročnějších skladeb z něj činí komplexní rockovou nahrávku a jestliže jsem o pár řádků výše ocenil kvalitu dramaturgie, tak právě zde je jeden z nejdůležitějších faktorů její přitažlivosti. Krystalicky čisté hitovky se střídají s méně průhlednými písněmi, ve kterých se dostává výraznějšího prostoru skladatelským choutkám Jerry Cantrella. Dvojice „Sea Of Sorrow“ a „I Can’t Remember“ nepopře vlivy blues a psychedelie, přičemž v prvním případě dojde opět na zpěvný refrén a ve druhém na expresivní Staleyho vokál, jako vystřižený z bohaté rockové studnice sedmdesátých let. To taková „Put You Down“ by se zase neztratila na některém z nejslavnějších alb GUNS N´ ROSES. Balada „Love, Hate, Love“ září do dáli pestrou škálou vypjatých emocí, kterým především díky naléhavě znějícímu hlasu pěvce prostě nelze nepodlehnout.

Reunion hudební formace a hlavně její nové album takřka vždy přinutí se zaposlouchat i do starších nahrávek. Asi se nás většina shodne na tom, že úplný tvůrčí vrchol přišel o dva roky později na „Dirt“, ovšem čas ukázal, že v albové klenotnici se najde pevné místo i pro debutovou desku kapely, která toho, navzdory slibnému rozjezdu, ve své další kariéře s Layne Staleym u mikrofonu už příliš mnoho nenahrála, ale která už navždy bude symbolizovat jednu sice jepičí, zato velmi významnou vývojovou etapu kytarové muziky.