OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poslední desku amerických EMERY „..In Shallow Seas We Sail“ mohu s jistotou zařadit mezi nahrávky stylu post-hardcore / emo, které rozhodně stojí za poslech. Zpočátku jsem měl menší problém se vyrovnat s velkou porcí melodických vokálů, sborů a dvojhlasů, ale následně jsem se dopracoval ke zjištění, že se jedná o kvalitní materiál, který s opakovanými poslechy baví víc a víc. EMERY se snaží svoji verzi melodického rocku udělat maximálně pestrou, vylepšovat každý takt a celkový výsledek dotáhnout do detailů. Ve většině skladeb střídají dvě tváře. Jednu tvrdší, více hardcore a druhou melodičtější, přívětivější, která se k jejich textům, zabývajícím se milostnou tragédií, více hodí. Pravda je, že v některých kusech („The Poor And The Prevalent“) zpěv i kytary operují v tak vysokých tónech, že celkový dojem se stává mírně řečeno přeexponovaný, ale na druhou stranu jsou EMERY v rámci stylu rozeznatelní, jistí si sami sebou, produkují zajímavé postupy a melodie. Předchozí desky se blížily spíše ke studentskému punku, než k nějaké moderně, ale čas ukázal kvality této pětky ze Seattlu a EMERY se v současnosti mohou měřit s velkými jmény svého stylu. Proti kolegům BILLY TALENT nebo THE USED jsou ale tvrdší, zajímavější a uvěřitelnější. Ty nejlepší skladby „Butcher´s Mouth“, „Churches And Serial Killers“, „A Sin To Hold On To“ nebo hitovku „The Smile, The Face“ nacházíme kupodivu až v polovině tohoto povedeného alba, které překvapivě moc oddechových nebo zbytečných pasáží nenabízí.
7,5 / 10
We Do What We Want (2011)
...In Shallow Seas We Sail (2009)
I'm Only a Man (2007)
The Question (2005)
The Weak's End (2004)
Hm, o téhle kapele jsem nikdy neslyšel. Po poslechu jsem poměrně dost překvapenej - hlavně tím, jak se mi to líbí. To si obstarám.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.