OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
ARCHITECTS jsou rychle zažitý a populární pojem v novodobé metalcorové branži. Tento rok se přihlásili třetím řadovým albem, se kterým sklízí velkou řádku úspěchů po celém světě. První poslechy „Hollow Crown“ pro mne byly poměrně uspokojivé – technicky orientovaná hudba s moderním zvukem, čerstvým nábojem a nenudícími skladbami. Navíc ten dokonalý zabijácký sound, řezavé kytary, mohutné, přirozeně znějící bicí – nádhera. Rozhodně v mých očích toto album dlouho překonávalo svého předchůdce „Ruin“. Po půlroce poměrně aktivního poslechu však hledám další důvod, proč si „Hollow Crown“ pustit zase a nenacházím ho. Vše je dokonale vypulírované, aranže, zvuk, stylizace skupiny – jen to prostě není dlouhodobé a to je velká škoda. Oproti minulosti jsou opatkovaní hoši v aranžích přemýšlivější, melodičtější, přístupnější. Tapované bublání střídají majestátní mosherské sekačky – jakoby se SIKTH, GOJIRA, DILLINGER ESCAPE PLAN a MESHUGGAH setkali v kadeřnickém salónu, kde budou společně kultivovat svůj vzhled a projev. Uřvaní kluci z Ostrovního království na poslední desce stále hrají složitější, ale nepřetechnizovaný nervní a živelný metalcorový koktejl a tváří se přitom jako kapely z časopisu BRAVO. Vše se snaží dělat stále lépe a lépe, mají za těch pár alb již i vlastní identitu, ale stále tomu něco chybí. Esence, která by vás donutila sedět zabořené v křesle se sluchátky na uších a se skelnýma nereagujícíma očima a otevřeným orálním otvorem plout v akváriu naplněným obsahem z „Hollow Crown“.
7,5 / 10
The Here And Now (2011)
Hollow Crown (2009)
Ruin (Re-Release) (2008)
Ruin (2007)
Nightmares (2006)
nenacházím důvod poslechu... prostě album, co s časem neobstojí. Zlatý debut... první song totální maras, pak už je to slabší.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.