Punk Is Not Dead?

Proč ten otazník místo několika jasně hrozících vykřičníků, které bych ve svých mladistvých létech (datujících se daleko před rokem 1990) napsal bez sebemenšího zaváhání? Vina je v tomto případě na obou stranách barikády. Člověk se neustále vyvíjí. S přibývajícími léty pro něj postupně ztrácí punková jednoduchost černobílého vidění světa potřebný smysl a dostavuje se barevněji tolerantnější rozhled, a to jak ideový, tak hudební. I krátká renesance stylu, odehrávající se v prvních pěti létech devadesátek formou diskutabilně spasitelské vlny neo-punku, na mém hudebním vkusu nějaké výrazné stopy nezanechala. Trendová bublina, která jednoduše znamenala katapultování undergroundového žánru na jiný a masově přijatelný rozměr, splaskla dosti záhy i přes několik málo světlých výjimek.

K vlastnímu velkému potěšení se tak mé punkové buňky nečekaně samočinně reaktivují až v roce 2006, kdy mě čistě náhodu upoutává přehrávání alba „The Sufferer & The Witness“ od chicagského kvarteta RISE AGAINST, znějící v obchodu s cedéčky. Ačkoliv jsem skupinu do této chvíle vůbec neznal, tak si disk nad plán kupuji a pouštím se do dalšího patrání, které, jak se později ukazuje, znamená zakoupení celé diskografie a pocit jakéhosi jediného, stále aktivního propojení s protestujícím punkovým světem.

Přes rok starý poslední zásek „Appeal To Reason“ představuje kapelu oproti předešlým čtyřem deskám (ze kterých byl na hony citít hodně hardcorový odér) v poněkud uvolněnější rockové podobě, přičemž se objevily i názory, že k protržení hráze do mainstreamového toku schází jen pověstná kapka. Ať tak či onak, na mém konstatování, že se jedná o další hodně povedený zářez na pažbě muzikantů podporujících PETA (People For The Ethical Treatment Of Animals), mění polemiky podobného ražení pramálo.

Již úvodní skladba „Collapse (Post-Amerika)“ přináší výřečnost, naléhavost, údernost, napínavost a hitovost, jež shodně provázejí novinkový disk od začátku až do konce. Jedinou netypickou skladbou je vybrnkávaná „Hero Of War“, která textově pojednává o dilematu v konfliktu vlastenectví versus plnění vojenských rozkazů s tímto spojených. Spousta lidí může skladbu odsoudit (už jsem dokonce četl i přívlastek „rozpolcený agro-folk“), ale já jsem si nakonec zvykl, i když rozhodně postradatelná je. Album jinak ubíhá požitkářsky svižně a přesně dle punkového mustru dostává každá skladba vyvrcholení v podobě chytlavého refrénu. Zde si nemohu odepřít uvést příklad z mnou neoblíbenějšího válu „Long Forgotten Sons“:

„We Are The Long Forgotten Sons And Daughters
That Don’t Belong To Anyone
We Are Alone Under Sun,
We Work To Fix The Work That You’ve Done“

Jednoduché kytary, jednoduchá rytmika, stejná politická a sociální témata, tedy přesně všechno to, co nabízejí další (a pro někoho možná i lepší) veličiny podobného ražení jako BAD RELIGION, ANTI-FLAG, PENNYWISE atd. Jenomže jedině RISE AGAINST jaksi přirozeně poutají mojí poslouchačskou pozornost a na rozdíl od ostatních nejen zde zmiňovaných kapel nezačínají po několika písních se svojí produkcí nudit.

V případě RISE AGAINST tedy platí: Punk Is Not Dead!!!