Jak pravil titulek druhého studiového alba, s nímž ACCEPT nakročili do desetiletí heavy metalu, skupina se rozhodla býti rebelem. A proč ne, když se v roce 1980, kdy světu té nejtvrdší hudby (a Německu tím pádem tuplem) jasně dominoval hard rock, případně punk, znovu zlehka dotýkala hranic, které později formovaly kovadlinu alias oltář těžkého kovu. V předzvěsti věcí budoucích usedl za bicí soupravu Stefan Kaufmann, tím pádem se zkompletovala i celá dnes již legendární sestava a zbývalo učinit ještě poslední závěrečný krok k definitivnímu nalezení sebe sama. Těsně před ním však nakonec došlo ještě k jednomu nadechnutí, které dodnes svědčí o tom, že skutečně nebylo jednoduché nějakou tu opravdovou heavy metalovou rebélii spáchat.

Tak tedy vzniklo „I´m A Rebel“, album, které mělo ACCEPT postrčit o zásadní kus dál od debutu, ale kterému na to nakonec nezbyly síly. Z titulní skladby (mimochodem původně napsané Alexem Youngem, starším bratrem sourozenců Youngových z AC/DC, právě pro tuhle skupinu), s níž kapela poprvé výrazněji prorazila i v televizi a nejrůznějších hitparádových žebříčcích, se vyklubal první opravdový hit, u nějž ještě pramálo záleželo na tom, jak moc tvrdí kovovou muziku. O to důležitější to však bylo u ostatních skladeb, u těch, které utvářely duch celého alba, a zde skutečně kapela dále než na debutu nepostoupila. Samozřejmě, že pro celkové kvality nahrávky nemohl být zásadně rozhodujícím poměr ostřejších a méně ostrých skladeb, to si v žádném případě netroufám tvrdit. Nicméně speciálně v případě ACCEPT a jejich následného směřování mám pocit, že teprve heavy metalová éra znamenala finální vygenerování jejich největších kvalit, a že tudíž vše, co se odehrávalo do onoho rozhodného okamžiku, mělo jistý, nezanedbatelný handicap, respektive absenci jakési „korunovační jiskry“. Proto se album nevyhne ani téměř diskotékovým okamžikům typu „I Wanna Be No Hero“, proto se například dobově rocková „Save Us“ dobře poslouchá, ale nejvýraznějšího puncu se jí stejně dostane až v závěru s Baltesovou metalovou vsuvkou, a proto bych také nejsvětlejší okamžiky nahrávky hledal v „China Lady“ a „Do It“, kde už to přece jen po čertech pořádně burácí. Kapitolou samou o sobě jsou pak Baltesem podávané balady „No Time To Lose“ a „The King“, po své samostatné linii dále rozvíjející osvědčenou praxi z debutu, a vpodstatě ničím neovlivňující hlavní dění na „I´m A Rebel“.

A tak zatímco třeba takoví JUDAS PRIEST už na „British Steel“ v témže roce vysekli heavy metalu věčnou poklonu jako hrom, Udo Dirkschneider a spol. se tou dobou teprve přesvědčovali, že chtějí doopravdy totéž. V důsledku samotném (a někdejší vojenskou terminologií řečeno) to tedy znamená jistý celkem solidní odklad, na němž je ovšem zdaleka nejdůležitější to, že i on jednou skončil, a ACCEPT nám na tu heavy metalovou frontu nakonec přece jen nastoupili.