Depresivní a deštivý podzimní večer byl jako stvořený pro temnotu bristolských MASSIVE ATTACK. Po cestě do Lucerny jsem přemítal, jaký způsob živé prezentace svých skladeb Robert Del Naja a Grant Marshall zvolí, a tajně jsem doufal, že se dočkám živě hraných nástrojů na úkor elektroniky. Chvíli po osmé se na pódiu objevila Martina Topley-Bird, která později vystupovala i s hlavními hvězdami, aby předvedla svoji sólovou tvorbu. Těžko zařaditelná hudba postavená na experimentech se zpěvem, spoře doprovázená občas klavírem, jindy bicími nebo elektronikou. Na pódiu ji doprovázel pouze jeden hudebník s kuklou na hlavě, kterého představila jako ninju. Zajímavé, ale po půl hodině přeci jen nudné, do velkého sálu se moc nehodící, energie do zadních řad nedosáhla.

MASSIVE ATTACK spustili své intro po deváté a mne vyděsil pohled na samotné dva muže u kláves. Oddechl jsem si naštěstí již vzápětí, když napochodovala celá kapela - včetně živého bubeníka, basisty, kytaristy - a opřela se do toho. Už od začátku se valila z pódia neskutečná energie a zvuk splňoval ty nejpřísnější parametry (dole na ploše). Největší ohlas publika podle očekávání sklidily skladby z kultovního alba „Mezzanine“, první z nich zazněla „Risingson“, při které šílená klávesová část uprostřed živě drtila smysly. Kytara hodně zostřila elektronický trip-hop a skladby měly živě mnohem větší sílu, chvílemi až noise-industriální nádech, připomínající NINE INCH NAILS, kterým se show podobala i vizuálně. Uvolnění a vydechnutí přišlo s křehkou „Teardrop“, kterou zazpívala předskokanka Martina a musím říci, že s výškou hlasu, který tato balada vyžaduje, měla co dělat. Vrchol, na který většina čekala, byla skladba „Angel“ s Andy Horacem u mikrofonu. Kdo zná tuto hymnu, tak si představí pasáž, kdy se přidá kytara, bubeník začne řezat činely a do toho Horace Andy (s vizáží hodně sjetého bezdomovce) zpívá : „You Are My Angel, Love You, Love You, Love You, Love You…“ Bylo to magické, až mráz běhal po zádech. Na pódiu se vystřídalo zpěváků více, ale Horace Andy má kolem sebe nadpřirozenou auru magického kultu. Shara Nelson(?) odzpívala svoji „Safe From Harm“ z alba „Blue Lines“ naprosto přesně a skoro jsem litoval, že tato macatá diva nedostala v Praze více prostoru. Jako první přídavek zazněla „Splitting The Atom“ z aktuálního EP a opět oproti CD mnohem lepší. Publikum nadšením šílelo a MASSIVE ATTACK museli přidávat zřejmě více než obvykle. Nemyslím si ale, že by jim to nějak vadilo.

Show to byla do detailů promakaná, zcela postrádající hluchá místa a netradiční byla vizuální část, na které si MASSIVE ATTACK dali hodně záležet. Klasické koncertní osvětlení se nekonalo, občas byl decentně nasvícen pouze vokalista. Kapela měla za zády nainstalovanou světelnou stěnu, která umocňovala poselství MASSIVE ATTACK. Probíhaly na ní video hesla týkající se témat jako svoboda, bída, drogy, peníze nebo jen barevné změny jako doplnění hudby. Impozantní. Hudebníci byli osvětleni ze zadu, takže byly vidět pouze siluety, což k hutné hypnotické masáži jménem MASSIVE ATTACK přesně padne. 3D a Daddy G jsou profíci a přesně vědí, v čem jsou jejich přednosti, a na ty položili důraz. Oba principálové se krom svých pěveckých partů pohybovali spíše v pozadí a nechali kapelu hrát. Ta dostála svému jménu (doslova) a přichystala pro mne koncertní zážitek, ze kterého budu čerpat energii ještě dlouho. Byla to síla tsunami a bez debat jeden z koncertů roku.