OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak to jsou opět ti CONVERGE, jak je všichni moc dobře známe. Než se nebohý posluchač stačí pořádně vzpamatovat, na displeji přehrávače svítí číslo pět. Skutečně, tahle americká (dnes již) legenda má stále toho správně zuřivého entusiasmu na rozdávání, a dokáže jím navíc spolehlivě eliminovat i nějaké ty příznaky po opakování se. Na poli zběsilého hardcore by tato parta jen velmi těžko hledala sobě rovné. Na piedestal ji staví především schopnost brilantně skloubit naprostý chaos s pevný řádem, a i když samozřejmě i v těchto sférách už registrujeme početnou skupinu velmi respektovaných pojmů, CONVERGE se svého výsadního postavení očividně vzdát nehodlají.
Leč, už ani těmto chlapíkům se nedostává tolik negativních a zuřivých emocí, jako tomu bývalo ještě před pár lety. Tedy ne, že by se ostří jejich zhudebněného hněvu nějakým pro své věrné povážlivým způsobem otupilo, ale skupina jej tentokráte ozdobila až nebývalým množství melodických šperků. Přestože úvod nahrávky se nese výrazně na vlnách typických CONVERGE, tedy agresivního a rychlého hardcore trhajícího na kusy vše co, se mu postaví do cesty, postupem času se z hustého prachu, který kolem sebe tato smršť vytváří, objevují stále častější melodické nájezdy. Američanům se je skvělým způsobem daří instalovat přímo do nitra svého zničujícího kytarového a rytmického monolitu tak, aby s ním tvořily pevnou a nedělitelnou součást. Když v jinak tradičně hektické a emocionálně dramaticky vyhrocené skladbě „Reap What You Show“ zazní kytarové sólo, dá se hovořit o jednom z překvapivých tahů nového alba CONVERGE.
Následující dvojice krátkých, úderných a neurotických kusů („Axe To Fall“ a „Effigy“) navrací vše zpět do starých kolejí, ve kterých je místo především pro typicky chaotickou a nervy leptající kompozici, v níž hrají prim třaskavé a nepolapitelné kytarové riffy a nepříčetně znějící vokální party Jacoba Bannona. Disciplína, ve které skupina už v minulosti nasbírala mnoho vavřínů, a ve které, dá se říci, stále kraluje. Samozřejmě, že experimentům se CONVERGE nebránili ani na starších nahrávkách, stačí vzpomenout některé momenty z fantastické desky „Jane Doe“ z roku 2001 anebo valivou hymnu „You Fail Me“ ze stejnojmenného, pět let starého alba. Nikdy předtím však Kurt Ballou a spol. nekoketovali s melodikou tolik, jak tomu činí nyní. Svého nekompromisního přístupu ke skládání se však rozhodně vzdávat nehodlají. Právě naopak, z nahrávky sálá pocit, že především touto na první pohled přívětivější tváří se jejich vizi hudební brutality otevírají další nové a možná i netušené obzory.
Že k některým už dosáhli na „Axe To Fall“, dokazuje nesmírně působivá a možno říci, že i šokující dvojice skladeb, která desku uzavírá. Zklidnění, uvolnění a okamžitá teleportace do naprosto odlišných emocionálních sfér, navíc s nepřehlédnutelnou výpomocí hlasového fondu Stevea von Tilla, patří určitě k jedněm z vrcholů alba. Pomalá a zpočátku poloakustická „Cruel Bloom“ je skladbou poměrně jednoduchého vyznění, útočící nekomplikovaným písničkovým refrénem, aby, než se stihne rozjet do pořádných obrátek, přenechala slovo závěrečnému opusu „Wretched World“. Opakující se kytarový motiv se železnou vytrvalostí čeká na vysvobození Bannonovým hlasem, který v této písni předvádí velmi netradiční a především v refrénu podmanivý výkon.
O tom, že se v tom nejlepším slova smyslu musíme této čtveřice bát, není po poslechu jejího aktuálního hudebního materiálu nejmenších pochyb. Bude klišé, když prohlásím, že CONVERGE jsou právě jedním z příkladů kapel, které nechtějí stát na místě? Asi ano, ale pojmu „klišé“ se naštěstí při hodnocení její nahrávek úspěšně vyhneme. Další výborná deska této výborné kapely je na světě a nezbývá, než se opět ponořit do světa otřepaných frází a prohlásit něco v tom smyslu, abychom si ji pořádně užili a těšili se na další!
CONVERGE ve své důvěrně známé poloze, kterou tentokráte vyzdobili i dávkou melodiky.
8,5 / 10
Jacob Bannon
- vokály
Kurt Ballou
- kytara, vokály
Nate Newton
- basa, vokály
Ben Koller
- bicí a perkuse
1. Dark Horse
2. Reap What You Show
3. Axe To Fall
4. Effigy
5. Worms Will Feed
6. Wishing Well
7. Damages
8. Losing Battle
9. Dead Beat
10. Cutter
11. Slave Driver
12. Cruel Bloom
13. Wretched World
The Dusk in Us (2017)
All We Love We Leave Behind (2012)
Axe To Fall (2009)
No Heroes (2006)
You Fail Me (2004)
The Long Road Home (DVD) (2003)
Unloved & Weeded Out (2003)
Jane Doe (2001)
Deeper The Wound (split s HELLCHILD) (2001)
Jane Doe Demos (2000)
The Poacher Diaries (split s AGORAPHOBIC NOISEBLEED) (1999)
Y2K (7''EP) (1999)
When Forever Comes Crashing (1998)
7'' split s Brutal Truth (1997)
Among the Dead We Pray for Light (7'' split s COALESCE) (1997)
Serial Killer (5''EP) (1997)
Petitioning The Empty Sky (1997)
Petitioning The Empty Sky (CD/7''EP) (1996)
Caring and Killing (1995)
Unloved and Weeded Out (7''EP) (1995)
Halo In A Haystack (1994)
Dog Days (demo) (1993)
Where Have All The Flowers Gone (demo) (1992)
Self Titled (7 (1991)
Gravel (demo) (1991)
Datum vydání: Úterý, 20. října 2009
Vydavatel: Epitaph Records
Stopáž: 42:04
Produkce: Kurt Ballou
Studio: Godcity Studios, Salem (USA)
Řezníci ze Salemu se touto deskou stále drží na trůně, na který dosedli prostřednictvím té minulé. Spolu s „Jane Doe“ nejsilnější materiál, jenž byl za poslední dekádu nahrán. Důraz klade jak na silné drtivé pasáže, melodiku, tak na zdravou agresivitu. Závěrečné podmanivé náladovky „Wretched World“ a „Cruel Bloom“ vás jednoznačně musí dostat do kolen.
Nevím, jak pro koho, ale pro mě CONVERGE nahráli v podobě „Axe To Fall” svojí nejpřístupnější desku. Novinka svorně postrádá rozervanou psychedelii, apokalyptický chaos, depresivní šílenství, tolik příznačné pro předchozí tvorbu těchto bezesporu unikátních pionýrů hardcorového žánru. Aktuální materiál je jaksi odlehčen na velmi čitelných, nikoliv nezajímavých, punkových motivech („Dark Horse“, „Cutter“) nebo naroubován do jemné post-metalové podoby (poslední dvě skladby „Cruel“ a „Wretched World“), zde se opravdu jedná o velmi velké překvapení. I skladby, které evokují klasické vyznění skupiny „Worms Will Feed / Rats Will Feast“, „Damages“ ve mě tentokrát nedokázaly vyvolat onu skličující atmosféru jakéhokoliv předešlého alba, kdy vás kapela svojí muzikou někdy více („When Forever Comes Crashing“), jindy méně („You Fail Me“), každopádně vždy, sado-masochisticky zmlátila a vy jste si ten fetiš, kolikrát navzdory vašemu chápaní, s dalšími opakovanými poslechy chtěli zopakovat. Aktuální kotouček, který je opět oháklý do povedené grafiky, je v tomto jiný. Krásně nám ubíhá, slušně s námi i zatřese, ale netýrá nás, příjemně se poslouchá, je skutečně hodně návykový a pořád ještě rozeznatelný... Pořád ještě rozeznatelný? Snad si toto budeme moci říci i příště.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.