Několik osobností americké kytarové scény poslední dekády se sešlo ve zcela nové skupině, aby přichystalo zásadně nejextrémnější nahrávku, na jaké se kdy kdokoliv z nich podílel. Přesto si myslím, že určité styčné body s mateřskými kapelami všech přítomných lze u THE DEAD WEATHER nalézt. Těm se však zde věnovat nebudeme. Debutové album „Horehound“ necílí na přímočaré zviditelnění a v žádném případě nehraje na výrazný refrén, ale naopak, zcela neuspěchaně buduje kolem každé ze svých skladeb stále hustší atmosféru. Smyslem jeho vzniku totiž nebyl komerční úspěch, nýbrž dokonale nastylizovaný výsledek. Konec šedesátých let minulého století a jeho krvavé noční můry zde procitají v jedné z nejdokonalejších retrospekcí tohoto bouřlivého období, jaká kdy byla natočena. Blues té doby a syrová psychedelie ožívají v plné parádě a první, na koho si při poslechu alba zřejmě vzpomenete, bude Charles Manson.

Jack White (THE WHITE STRIPES), zde přítomen pouze coby jeden z muzikantů (bicí) a současně i producent, má dle předpokladů opratě pevně ve svých rukou, stejně jako kolty připravené kdykoliv střílet. Jeho kontrola nad projektem je zcela rozpoznatelná a na výsledku je znát. Alison Mosshart (THE KILLS) na nahrávce působí jako démonická fena na halucinogenech. Rozhodně nepřipomíná ženu, která se chystá v brzké době zakládat rodinu, ale naopak někoho, s kým byste se večer rozhodně nechtěli nezávazně seznamovat. Napětí v samotných skladbách by se dalo krájet. Autentičnost pohlcuje vše a surový kytarový zvuk se svými vazbami navozuje pocit bolesti jako málokterá jiná nahrávka. Znáte ten obrázek dusného texaského odpoledne někde poblíž málo frekventované železniční stanice, kde kromě pravidelného vrzání větrem nadnášeného starého okapu neslyšíte naprosto nic a jenom si uvědomujete tu stále přítomnou nervní atmosféru? Tak přesně tohle jsou THE DEAD WEATHER – soundtrack k jižanskému šílenství alias výborná nahrávka, která sice postrádá výrazný hit, ale jak už jsem výše zmínil – na ten se tu nehraje.