OPETH - The Last Will And Testament
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Debutovým materiálem se představují roudničtí stoupenci trudnomyslného symfonického doom metalu se silným gotickým akcentem. Paběrkující housličky, hutný mužský vokál, téměř blackové až čmelákovitě bzučící kytary, občasný ženský popěvek a decentní klávesy jsou hlavním artiklem, který DEMENCIA MORTALIS ve své tvorbě předkládá na pult. Těžištěm kotouče „The Forgotten“ je zlom první třetiny, tedy jmenovitě skladby „I Dark Throne“ a „Swedes“ s hitovějšími melodickými linkami a poněkud omšelým použitím rozhovoru andělského ženského zpěvu s pseudooperním nádechem a growlu dle modelu „Kráska a Zvíře“. Příbuzenský vztah k ranné tvorbě SILENT STREAM OF GODLESS ELEGY se přímo nabízí, nicméně nejedná se o laciné kopírování. Je znát, že DEMENCIA MORTALIS chce být spíše svojskou středočeskou alternativou ke dvěma žánrovým gigantům, kteří okupují území ze západu a východu – plzeňskou symfonickou hordou zvanou INTERITUS a moravskými folkloristky SSOGE. A možná jí za několik let i bude.
Na aktuálním materiálu je škoda hlavně zvuku, který místo toho, aby nahrávce dodal prostor a plasticitu, funguje zcela naopak a zvuk zplošťuje. Kytary by mohly být sytější a frekvenčně širší, bicí výraznější. Zamrzí i místy drobně nedotažená instrumentální úroveň a celková sehranost, nicméně tyto stinné stránky současného materiálu v budoucnosti čas jistě osvětlí a vytříbí. Zajímavým příslibem do budoucna této kapely budiž skladatelský potenciál, který je cítit, jen trochu dozrát a vytvořit si osobitější pojetí.
5 / 10
Ja mám pocit, že Švédi sa vrátili až niekam k "Deliverance" a skutočne som nečakal, že ma to bude baviť až takto. Prvé vypočutia prinášajú zvedavosť a radosť; rastie to!
Aktuální EP ukazuje dvě tváře současně. Zprvu klasický symfonický patos, pak ovšem skladby „200 Years“ a „Live The Tale“, které se bez sborových refrénů obejdou, a hned je to o třídu lepší. Tudy vede cesta z tvůrčí smyčky a bezradnosti posledních alb.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.