Vypravit se dnes na koncert Paula Di´Anna? Jedině pokud s úctou vzhlížíte k ranému období živoucí legendy IRON MAIDEN a rádi byste jejího někdejšího zpěváka viděli pěkně na živo. Tento vizuální kontakt je totiž to jediné podstatné, co si také z takového koncertu odnesete. Jinak se myslím nabízí spousta lepších alternativ, jak strávit večer ve společnosti IRON MAIDEN (pokud zrovna nedorazí osobně), poslechem původních cedéček počínaje a návštěvou vystoupení nějakého zavedeného revivalu konče. Ale proč hned ta příkrost?

Vezměme to od úplného začátku. Nápad shlédnout ex-pěvce Železné panny se nejevil úplně nejhorším, neboť krom zaslechnutí skladeb, které skupina již dávno živě neprodukuje, sliboval i původní hlasové podání, v drážkách alb „Iron Maiden“ a „Killers“ vyznívající skutečně jedinečně. Ba i předskakující kapely PATHFINDER a THUNDERBOLT, byť od nich nebylo lze čekat nějaké zázraky, do něj celkem pěkně zapadaly. A tak jsem se minulé úterý stal i já součástí až překvapivě solidně zaplněné „Chmelnice“ (co by na to řekli třeba takoví EVERGREY?), přesně v okamžiku, kdy na pódium nastoupili polští PATHFINDER. Název to poměrně neznámý (pominu-li stejnojmennou filmovou fantasy rubačku z roku 2007), jež představil poměrně zdatnou a šikovnou šestici muzikantů, holdujících ze všeho nejvíc načinčanému power metalu alá RHAPSODY (OF FIRE). Půlhodinka v jejich společnosti příjemně pobavila a nebýt toho, že vskutku nebyli nikterak závratně originální, možná bych i zainvestoval do bezejmenného čtyřskladbového dema, jímž se zde kapela prezentovala.

Následovali pochopitelně norští THUNDERBOLT a s nimi i tradiční kopírka IRON MAIDEN. Že zpěvák Tony Johannessen se vším všudy připomíná Bruce Dickinsona, je věc, kterou asi není třeba nějak extra zdůrazňovat (ostatně jsme se o tom mohli přesvědčit už popáté – přesně tolikrát u nás Norové vystupovali). Ovšem neschopnost kapely odpoutat se od pravzoru všeho heavy metalového alespoň při skládání nového materiálu (zde skladby především z posledního alba „Love & Destruction”), to je něco, co alespoň mně vadí opravdu hodně, a v tomhle světle jsem ještě s vděčností zavzpomínal na alespoň upřímné snažení prvních předskokanů.

Konečně však nastal čas pro hlavní hvězdu večera samotnou. Po důrazném varování pořadatelů, aby nikdo nelezl na pódium, neboť mistr má cosi s kolenem (ovšem když se mu tam v průběhu vystoupení vloudila vnadná krasavice, neměl nejmenší námitky), a za zvuků instrumentálky „The Ides Of March“ se Paul Di´Anno chopil mikrofonu, aby nám předvedl, co v něm ještě stále vězí. O vizáži obtloustlého a zhusta potetovaného zpěváka se rozepisovat nehodlám, neboť ta je vpodstatě věcí jen jeho samotného. Srovnám-li si ji však s nabízejícím se výzorem Bruce Dickinsona, který dnes vypadá a především zpívá snad stejně dobře jako kdysi, dostanu se k tomu podstatnějšímu, totiž Di´Annovu zpěvu. A ten už bohužel (v „panenských“ věcech samozřejmě) rovněž zdaleka není takový, jaký býval. Nebýt včas zaskakujících muzikantů o generaci mladšího doprovodného bandu, kteří (bohudíky!) původní výšky s přehledem udrželi, mohlo to docela klidně chvílemi vypadat, jako když Phil Anselmo „zpívá“ IRON MAIDEN. V ostatních polohách však naštěstí Di´Anno obstál (ještě aby taky ne!), stejně tak jako jeho ryze švédsko – norská kapela, zkušeně přehrávající téměř třicet let starý, avšak stále poutavý materiál. Hrálo se pochopitelně i z další tvorby svérázného samorosta, kterou ale detailně neznám, neb podle toho, co jsem kdy zaslechl (např. projekt KILLERS na albu „Murder One“ z roku 1992), není o co stát, což živé provedení těch několika skladeb jen potvrdilo.

S přídavkem „Sanctuary“ se tak uzavřel koncert, z nějž se dá vyvodit jen jeden jediný závěr, a sice ten, který jsem vyslovil hned v úvodu. Jinak to opravdu nemá cenu, Paule, je mi líto.

IRON MAIDEN zazněli v:

„The Ides Of March“
„Wrathchild“
„Prowler“
„Murders In The Rue Morgue“
„Remember Tomorrow“
„Genghis Khan“
„Killers“
„Phantom Of The Opera“
„Running Free“
„Transylvania“
„Sanctuary“

Foto: pouze ilustrační