Původně jsem si na těchto místech chtěl postesknout nad pořádáním koncertu americké legendy W.A.S.P. právě v Retro Music Hall. Zájem o Blackieho a spol. byl (podle očekávání) větší než nemalý, a tak to chvílemi vypadalo, že koncertní zážitek bude zkreslen věcmi jako absence místa ke stání byť jen na jedné noze, horko, nedýchatelno a podobně. I vpouštění do sálu, které začalo přesně ve 20.00 hod. (kdy už měl koncert, alespoň dle nápisu na vstupence, teoreticky začínat), a čekání do večerních čtvrt na deset tomu všemu nahrávalo.

Jenže když to kapela nestárnoucího metalového guru skutečně rozbalila (sympaticky bez předskokanů, kteří, troufám si tvrdit, absolutně nikomu nechyběli), zůstal jsem ve směru svého plánovaného rozhořčení náhle bez argumentů. Navzdory do posledního místečka zaplněnému klubu se nekonal žádný nesnesitelný hic, žádné mačkání a zkrátka vůbec nic, co by mohlo nějak negativně ovlivnit strhující výkon muzikantů z W.A.S.P., který se v permanentně aplaudujícím prostředí stal o to výraznějším. A skutečně, jak není aktuální album „Babylon“ nikterak závratné, tak pražský koncert v rámci turné na jeho podporu byl jeho naprostým opakem. Blackie, vyzbrojený na zápěstích svými nezaměnitelnými pilovými půlkotoučky, jako pravý velitel ukazoval kdo a co bude hrát, na důraz svých pohybů se neustále všemožně šklebil, a když bylo třeba, odstoupil do stínů v pozadí, aby dal vyniknout spoluhráčům. Zároveň s tím po celou dobu koncertu zpíval naprosto fantasticky (však z něj taky pot jen lil), jeho aktuální tři spoluhráči Doug Blair, Mike Duda a Mike Dupke (pohromadě už od roku 2006) hráli v podobném duchu neméně brilantně, což vše jen umocňovaly klipy k příslušným skladbám, promítané v pravou chvíli na plátně nad hlavami muzikantů. Reprezentativní (přestože tradičně) průřez diskografií, který tímto způsobem W.A.S.P. předvedli, proto neměl a ani snad nemohl mít jedinou sebemenší chybičku. Krom osvědčených čísel typu „On Your Knees“, „L.O.V.E. Machine“, „Hellion“, „I Wanna Be Somebody“, „Wild Child“ nebo „Take Me Up“ zazněly i dvě čerstvé novinky „Crazy“ a „Babylon´s Burning“ (jako kdyby Blackie zcela přesně věděl, že jestli se na jeho posledním albu něco povedlo, pak jsou to zrovna tyhle dva kusy) a s nimi třeba i tři zástupci „The Crimson Idol“, zřejmě coby pozůstatek minulého turné skupiny, na němž prezentovala právě tohle své velmi důležité album (viz. „Zimní Masters Of Rock 2007“ ve Zlíně). „Arena Of Pleasure“, „Chainsaw Charlie (Murders In The New Morgue)“ a především „The Idol“, doprovozené pochopitelně přirozeně dokreslujícími klipy, pak rozhodně znamenaly jeden z vrcholů večera, v němž mezi jiným vynikla i neopakovatelná atmosféra kytarového sólování Douga Blaira v posledně jmenovaném kusu.

Tečku za vzácným souzněním publika a vystupujících v nikoliv obyčejné koncertní náladě, v níž nebylo těžké uvěřit, že Blackie a spol. tomu dávají více než sto procent, nakonec učinily dojemná „Heaven´s Hung In Black“ a s ní i neodmyslitelná neoficiální hymna W.A.S.P. „Blind In Texas“, která celý ten nádherný večer po hodině a půl učinila minulostí. A když Blackie ještě předtím odhodil do publika zpocený ručník, bylo to skutečně symbolické, symbolické v tom smyslu, že ho házel do masy živých lidí, kterou stále ještě zajímá a dokáže zaujmout, a nikoliv po vzoru ustáleného slovního spojení do ringu, kde už by ho možná leckdo rád viděl. Pražský koncert s datem 11. 11. 2009 mi budiž svědkem, že W.A.S.P. jsou stále velkým světovým jménem, a že to možná potvrdí i na dalším studiovém albu. I když, proč by vlastně Blackie ještě musel někomu něco potvrzovat?