OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pro mnohé koncertní událost roku 2009. Hvězdná sestava poměrně krátce zářících supernov na nebi extrémní kytarové scény má v čele ostře řezaný javorový list - DESPISED ICON. Hned v závěsu jim dýchají na krk mladí a ambiciózní hezounci z Velké Británie ARCHITECTS, čerstvá metalcorová krev, kterou předchází opravdu velká pověst. Třetím headlinerem jsou blázínci z HORSE THE BAND, ty v našich končinách všichni důvěrně známe, v České republice nejsou rozhodně poprvé. Asi největší tahák z mladých amerických kapel jsou ale jednoznačně doposud na našem území nevidění IWRESTLEDABEARONCE.
Krátce po šesté pódium obsazují THE GHOST INSIDE a svoji roli předehřívače plní na jedničku. Metalcorová porce provařených klišé, kvůli které nemusí plakat ti, co přišli později. Původního v jejich hudbě toho mnoho věru není – průměrné spojení metalu a hardcore v hezkém módním kabátku. Na živo mě velmi baví silová práce bubeníka, který dával asi největší šlupky ze všech mistrů bicích souprav tento večer.
Další kapela je pro mě osobně černým koněm celého večera. Valivý buldozer zvaný OCEANO má ve svém středu deathového Louise Armstronga, na jehož živý projev jsem se těšil od doby, kdy jsem poprvé slyšel jejich aktuální album „Depths“. Afroameričan s výraznou rovnou vráskou na čele dostál své pověsti. Je to opravdu ze řetězu utržené hranaté zvíře s fantastickou barvou hlasu. Velká škoda zvuku, který měli OCENAO asi nejhorší ze všech kapel. Ačkoliv některé pózičky zavalitého kytaristy Andrewa lze bohužel zařadit do těch z lacinějšího kraje, OCEANO splnili to, co jsem od nich očekával. Pomalý, hutný, tučný death-grind core s doomovým chuťovým ocasem. Jednoznačně nejlépe byla přijata klipovka „District Of Misery“ na sklonku setu.
Titul nejočekávanější předkapely bez debat urvali IWRESTLEDABEARONCE - lousianský objev s magickou Krystou Cameron u mikrofonu, spoustou pozitivní energie a obrovským žánrovým záběrem. A Krysta nezklamala. Prdelatá brýlatá sympaťačka v barevných pestrých šatečkách. Kouzelná kombinace. Stačil mi jen jediný pohled a zas se neubráním přirovnání ke kombinaci Kalamity Jane, tety Kateřiny ze Saturnina a prvačky z matematicko-fyzikální fakulty. Naprosto přesně v ní vidím jednu bývalou spolužačku z vysoké školy. Druhou výraznou osobností kapely je čahounský kytarista Steven Bradley, který se svým výzorem také připomíná spíše akademického introverta – na pódiu byl však skvělý, dynamický a zábavný.
Páteř setu z větší míry tvořil aktuální materiál, ale největší ovace měly výtečně vybrané hitovky z prvního EP. V sestavě bohužel chyběly klávesy, vše šlo ze smyček a pozorný divák si všiml, že Krysta melodické vokály žehlí efektem, ale výsledný dojem byl i tak skvělý a překonával mé očekávání.
Američané AS BLOOD RUNS BLACK vytěžili z publika, které jim „Medvídci“ zanechali, maximum. Živelný moderní metalcore prorostlý deathcorem s lidmi řádně zacvičil. Mě nejvíce zaujala postava blonďaté tajemné slečny u kytary, kterou z klasické sestavy kapely neznám. Pokud někdo odhalil její totožnost, popřípadě má její telefonní číslo, nechť ho dá k dispozici v diskuzi. Hudebně pro mě asi nejméně zajímavá kapela večera, avšak pro většinu v sále fungovala výtečně a závěrečná wall of death byla důstojnou tečkou za jejich vystoupením.
Digitálně screamo-corový tajfun HORSE THE BAND není na českých pódiích už žádným nováčkem. O jejich koncertu ve Futuru se mluví dodnes a mnozí mají ještě v živé paměti nedávné vystoupení na Sedmičce. Z počátku jsem měl poněkud obavy, jak si tato banda poradí s větším pódiem, ale ty se rozplynuly při prvních minutách vystoupení.
Titul nejzábavnější kapela náleží zaslouženě právě této bandě srocené kolem Nathana Winnekeho. Za celý večer předvedli nejdynamičtější show, Nathan si po čas setu roztrhnul kalhoty a nakonec mu klávesák Erik utrhl celou jednu nohavici. Erik mi po čas celého setu silně připomínal válečné drama Gallipoli. V jeho nohách opravdu musí být ony pověstné „ocelové pružiny“, neboť celý set u kláves poskakoval jako kříženec joja a boxera z bantamové váhové kategorie. Dynamický set plný energie a digitálních pazvuků Nathan kořenil laškováním s publikem, na které hojně vystrkoval čerstvě obnažené trenky, nechal si líbat stehna a… a dál bych to už snad ani nerozváděl.
Od následujících ARCHITECTS jsem očekával pódiovou gradaci. Nejbouřlivější kapelu večera. Haldu dámského prádla na pódiu. Ale bohužel, ačkoliv odehráno bylo vše korektně a přesně, očekávání pódiové smršti zůstalo nenaplněné – mladíci působili trochu unaveně. Zvuk byl však slušný, potěšilo mne i to, že se Sam Carter popasoval statečně s melodickými vokály, pódiová laťka, kterou nasadili HORSE THE BAND však přeskočena nebyla ani náhodou.
Montrealské řeznictvo DESPISED ICON bylo jednoznačně perfektním zakončením celé akce. Hutný těžkotonážní death hardcore se dvěma vokalisty naložil pod kotel pěkných pár polen a bez problémů zlikvidoval zbývající část mosherů.
Celý jejich set působil tak, jako by se zvedla stavidla a celý Abaton byl zaplaven brutální syrovou energií ihned po tom, co se po symfonickém intru rozezněla první skladba „Les Temps Changent“ z aktuálního alba „Day Of Mourning“. Dále tu máme „Furtive Monologue“ z alba minulého – dokonalý začátek pro spanilou jízdu, kterou Kanaďané zničili celý Abaton.
Otázkou je, co můžeme očekávat dále. Konečně ten PSYOPUS? LYE BY MISTAKE? Nebo něco ještě lepšího? Sestava z dvacetiletého výročí Sametové revoluce se bude jen velmi těžko překonávat, v Abatonu se sešlo kolem pěti set příznivců moderního metalu, což je o nějakých sto více, než na minulé akci podobného střihu. Tím bylo Thrash and Burn Tour.
foto: Klarytka
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.