Vzrušující vzpomínka na kouzelný debut „The Butcher´s Ballroom“ a jeho až do dnešních dnů přetrvávající účast v mém občas přehrávaném osobním „Top“ žebříčku, to byly dva momenty, které mne stále častěji nutily s očekáváním vzhlížet k druhému řadovému albu tak trochu tajemných Švédů DIABLO SWING ORCHESTRA. Dva momenty, při nichž už jsem úplně viděl, jak se znovu rozplývám u reproduktorů a jak mi znovu na jazyk zcela samovolně proudí desítky těch nejvýstižnějších a nejoslavnějších slov a vět, jimiž bych sbírku nových skladeb, vedených jak jinak než v osvědčeném experimentálním metalovém duchu z debutu, popsal. Nyní absolvuji již bůhvíkolikátý poslech „Sing Along…“ a všechno se to opravdu děje. Znovu je nad čím se rozplývat a znovu je o čem psát (což jsem zjistil nejpozději v okamžiku, kdy jsem usednul ke klávesnici a nestačil se divit). Svatá prostato!

Bylo mi pochopitelně jasné, že po všem, co DIABLO SWING ORCHESTRA na čele s talentovanou (operní) pěnicí Annlouice Loegdlund předvedli na své první velké nahrávce, pro ně bude jen velmi těžké dosáhnout znovu tak účinného momentu překvapení. Pokud tedy samozřejmě setrvají na původní formě své produkce. S tím se nicméně v podobných případech počítá vždy a přesto vznikají velmi dobrá a výtečná alba. I swingujícím diblíkům to naštěstí vyšlo podobně, když si ještě jednou pořádně foukli do (od minula řádně rozdmýchaného) ohýnku inspirace. Orchestrální swingová, potažmo hispánská klouzačka, po níž se přednedávnem s upřímně radostným výrazem ve tváři spouštěli v těch nejkrkolomnějších polohách, se jim tak stala stejně zábavnou atrakcí a sotva vadilo, že těmi zatáčkami už jednou svištěli. V důsledku toho je album opět barevné jako naleštěná duhovka a krom tradičně živelného swingování v kovovém („A Tap Dancer´s Dilemma“, „Lucy Fears The Morning Star“) či výletů do operního prostředí („Bedlam Sticks“, „New World Widows“) na něm zaslechneme i spoustu příjemných reminiscencí na jazz prohibiční Ameriky dvacátých let minulého století („Memoirs Of A Roadkill“, „Ricerca Dell´anima“), divoké španělské rytmy („A Rancid Romance“) nebo kabaretní estrádu („Vodka Inferno“ s hodně osobitým intrem „Siberian Love Affairs“). Jen výjimečně si při tom člověk vzpomene na nějakého jiného, konkrétního interpreta (APOCALYPTICA), a naopak si bude lámat hlavu nad tím, proč je v souvislosti s DIABLO SWING ORCHESTRA vždy nutno zmínit NIGHTWISH. Kompletní desítka nových titulů tudíž baví stejně jako debut a ke cti je jí nutno přiznat, že si se zvoleným tématem dokázala pohrát snad ještě o kousek citlivěji, vnímavěji a s malinko větším rozhledem.

Některým druhým řadovým albům, postaveným za vynikající debuty, se to čas od času nepovede, co si budeme vykládat. U DIABLO SWING ORCHESTRA je však takováto odpověď dvojnásob potěšující, jen co je pravda.