OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po rekapitulaci desek z předchozího roku bych si dovolila malou retrospektivu a zpětně upozornila na první EP poměrně čerstvě vylouplé kapely WHEN ICARUS FALLS. Pokud patříte mezi ty, kteří si nové hudební zážitky vybírají podle příbuzných kapel, měla by vás trojice MONO, CULT OF LUNA a ISIS přivést v očekávání. Sama jsem k desce přistupovala na vzdálenost mezi obavami a neodbytnou zvědavostí, abych po delší půlhodince mohla zkonstatovat, že žádných přirovnání netřeba. WHEN ICARUS FALLS bude rozhodně zajímavé sledovat i nadále. Očekávání, které, pravda, nebylo závratně vysoké, mnohokráte předčili.
„Over The Frozen Seas“ je pro mě přesně tím prototypem hudby, kdy člověk přeruší činnost, která ho zaneprazdňovala, vychutnává si tóny a sem tam labužnicky přimhouří oči. Pokaždé na vás skladby působí trochu jinak. Pocity se stávají odlišnými díky úhlu pohledu, který však nevytváříte vy, ale je vám nějakým záhadným způsobem naservírován. Snové, romantické a minimalistické pasáže se prolínají s naléhavými, rozedranými a pesimistickými. Velmi povedené jsou melodie, které utváří především kytary s piánem. Vokální linky jsou pak imaginární třešničkou na dortu.
„Black Tree“ prochází přes jemné kytarové vybrnkávání s posmutnělým vokálem, k rozervané prostřední části. Následně se vše zklidňuje, zdánlivě monotónní a jednoduchá vyhrávka vtáhne do skladby jako vír, který vyusťuje v krásnou melodii – přemýšlivou, posmutnělou, někdy odevzdanou, jindy vzdorovitou. Skladbu od skladby stíhá exploze emocí. Emocí tak intenzivních, že samotný pojem intenzity je směšným mihnutím myšlenky v porovnání s tím, jak ohromně tato deska dokáže pohltit.
„Over The Frozen Seas“ prochází vývojem. Přes jemné „probuzení“ do skladby se dostáváme k řevu s podbarvujícími kytarovými riffy a monotónně pomalými, téměř až pohřebními bicími. Druhá část svým atmosférickým piánem kolem sebe odevzdaně šiří smutek, zmar a beznaděj. EP je zakončeno, ze začátku téměř jen hlukovou, „They Created Lies Which Everyone Uses“. Povedená, avšak ne moc originální skladba místy velmi zaujme, většinou však jen „neurazí“. Začátek vokální části připomene CULT OF LUNA, avšak bez pomyslné tečky. Skladba je příjemná na poslech, plyne bez problémů; na druhou stranu bych ji však označila jako nejslabší z trojice.
Hudba WHEN ICARUS FALLS se mění a vyvíjí jednak sama o sobě s narůstajícím počtem poslechů, a rovněž také s vnitřním rozpoložením posluchače. To, co mám ráda na kapelách jim příbuzným, slučují dohromady zvláštním, někdy pompézním, jindy minimalistickým, avšak velmi promyšleným a příjemným způsobem. K „Over The Frozen Seas“ jsem přistupovala s téměř nulovým očekáváním, což samozřejmě jen umocnilo překvapení (a nadšení) z pro mě do té doby naprosto neznámé kapely. Tím si samozřejmě WHEN ICARUS FALLS nevědomky nastavili velmi vysokou laťku. S velkou zvědavostí se budu těšit na jejich následující album!
Další překvapení uplynulého roku. Rozhodně doporučuji.
8 / 10
Diego Mediano
- vokál
Yann Cottier
- kytara
Luis Cordeiro
- kytara
Claude Humbert-Droz
- baskytara
Xavier Gigandet
- bicí, klávesy
1. Black Tree
2. Over The Frozen Seas
3. They Created Lies Which Everyone Uses
Over The Frozen Seas (EP) (2009)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Get A Life! Record
Stopáž: 31:07
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.