OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Bruno minulé září udeřil se svou první fullenght fošnou, ze které jste mohli něco nakousnout už na eponymním MCD. Přibyly songy navíc, namísto Radka je tu kytara Hireho a za škopky opět Pegas. Bruno a Pegas jsou jasnou devizou kapely, jelikož sami o sobě zaručují kvalitní rytmickou sekci. Navíc Bruno zkombinoval vokály s hostujícím Mikou z I.Nazarene, takže vokální variabilita byla taky zajištěna. A co dál? Hudbu stvořil Bruno a podle toho vypadají kytary. Muzika Hypnos je přímočará, nekomplikovaná a hrne se dopředu někdy jako stíhací tank, někdy těžkopádně jako buldozer. Vzhledem k tomu, že kytary v podstatě kopírují basovou linku (nebo naopak?), nejsou Hypnos ani nijak zvlášť komplikovaní. V podstatě nebýt toho deathovějšího zvuku a vokálů, měli bychom tu thrash. Pro toto tvrzení mluví i fakt, že Hire v sobě nezapře sklony k sólování. Díky tomu jsou mnohé pasáže oživeny jeho prstovou ekvilibristikou, která, ačkoli dobrá, je však klasicky heavy/thrashová A tak Hire místy dostává Hypnos do melodičtějších vod. Po „zlém“ intru vás spálí tři rychlovky Burn The Angels Down, Fatal Shine Of Sky a Infernational. Pak přichází předěl v podobě pomalého a podle mne velmi povedeného „cajdáku“ Lovesong - melodičtější záležitost, proložená Hireho sóly, která se táhne jako med. Připomíná v něčem pomalé věci Dismember v období Killing... Pak na nás vybafne další „intro“ Open The Gates Of Hell... To je opravdu zlé a (sorry) trochu trapné, jelikož v řevu mučených se opakují dvě slova: Inferno... Lucifer... Inferno... Hm, tak nic, no. Ale pak už se zase jede – Sacrilegious a Across The Battlefields... zase se mi vybavují ti Dismember a novější Švédsko, nevím proč. Album zavírají dvě známé věci - Breeding The Scums s minimalismem a povedeným valivým riffem á‘la Unleashed (zase Švédi) a titulní vypalovačka In Blood We Trust se skvěle vychytaným refrénem. A outro... Bruno rozhodně nepřichází s ničím novým ani převratným. Nesází na techniku, ale na údernost a srozumitelnost songů. Pokud jde v Hypnos o tohle, pak je In Blood... rozhodně povedená a dobře udělaná deska, která dobře funguje jak na CD, tak živě. Hledáte-li ale něco nového a neotřelého, pak vás Hypnos svým old school thrash/deathem asi těžko posadí na prdel. Ale Hypnos nejsou Dark, he, he...
8 / 10
1. Incantation
2. Burn The Angels Down
3. Fatal Shine of The Sky
4. Infernational
5. Lovesong
6. Open The Gates of Hell
7. Sacrilegious
8. Across The Battlefields
9. Breeding The Scum
10. In Blood We Trust
11. After The Carnage
Deathbirth (EP) (2023)
The Blackcrow (2020)
The Whitecrow (2017)
Heretic Commando: Rise Of The New Antichrist (2012)
Halfway To Hell (EP) (2010)
Rabble Manifesto (2005)
The Revenge Ride (2001)
In Blood We Trust (2000)
Hypnos (EP) (2000)
Vydáno: 2000
Vydavatel: Morbid Records
Na začátek dobré, ale nelíbí se mi moc ten zvuk. Následovník je lepší.. Vlastně nejlepší :-)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.