Šestnáctý prosinec očekávalo mnoho doomových fanoušků, ale i těch, které zaujala nová deska finských SWALLOW THE SUN, s velkou nedočkavostí. Možná si ještě upamatujete jejich vystoupení na Brutal Assaultu 2008. I přes téměř až nesmyslný hrací čas a nepřízeň počasí se koncert opravdu velmi vydařil a snad nebude od věci tvrdit, že jsem tehdy zdaleka nebyla jediná, kdo po šesté hodině odcházel z podpódia sice zmáčen, ale velmi spokojen. Na druhou stranu, vystoupení na open-air festivalech nepopiratelně postrádá určitou dávku atmosféry, v daném žánru také doomovou zasněnost, nemluvě o lepším klubovém zvuku. Už jen pro tyto tři důvody mělo smysl do Exitu přijít, a jelikož ohlasy z předešlého koncertu v Bratislavě byly vskutku nadšené, slibovalo i večerní vystoupení vysokou úroveň.

Před sedmou hodinou už se na místě tísnilo prvních pár nadšenců, a i když byl začátek posunut o hodinu, čekání neotrávilo nikoho z nich. OMNIUM GATHERUM přesně dodrželi zmiňovaný odklad a vtrhli na pódium úderem osmé hodiny večerní. Nutno dodat, že právě nástup, komunikace s fanoušky a energie zastiňovaly ne moc podařenou hudbu, na kterou, pravda, mnoho pozornosti po směšném hrození do publika nezbylo. Na druhou stranu při ohlédnutí do davu jsem, k mému překvapení, viděla především spokojené (ne-li nadšené!) pokyvující tváře. Skladba „The Second Flame“ z aktuálního alba „The Redshift“ byla přijata s radostí, soudě také podle procítěného zpěvu pána za mnou. Namátkou jsme se dočkali „In Sane World“ nebo „A Shadowkey“. OMNIUM GATHERUM mě na živo nepřesvědčili. Vystoupení se mi i přes někdy příliš křečovitou snahu hudebníků komunikovat s fanoušky zdálo nudné a nezáživné... a dost možná, že i právě proto.

INSOMNIUM se oproti předchozí kapele vyhoupli o stupínek výš a perfektně připravili atmosféru pro hlavní hvězdu večera. Je dost možné, že pravý vrchol prožívalo mnoho fanoušků již nyní. Výkřiky „Na INSOMNIUM se těším nejvíc! / Po nich asi půjdu domů! / STS skoro ani neznám!“, se během hodiny čekání nedaly přeslechnout. Pravděpodobně i v Bratislavě se skupina těšila silné podpoře, alespoň podle pochvaly slovenských fanoušků Niilem Sevänenem. S každou nadcházející ohlášenou skladbou se zvedl vzrušený šum, koncert ubíhal enormní rychlostí, a tak jsme se přes dobře známé  „The Killjoy“, či „Devoid Of Caring“ dostali až ke konci a spolu s ním i rytířské „Weighed Down With Sorrow“.

Po malé pauze se klávesy Aleksi Muntera přesunuly do přední části. Na pódiu párkrat sem tam přeběhl některý ze členů, aby zkontroloval to, či ono. Juha Raivio si pečlivě připevnil odposlech, spiklenecky poznamenal: „I´m really looking forward to it!“, a zmizel i s ostatními v zákulisí. To už se ale světla očekáváním sešeřila, aby o to intenzivněji mohla zahořet při nástupu jedné z nejoblíbenějších doomových kapel současnosti. Ano, byli zde SWALLOW THE SUN. První tóny „These Woods Breathe Evil“ zazněly vzápětí, červené světlo ozařovalo nadšené obličeje natahující nevědomky krky k pódiu i do sebe ponořené tváře se zavřenýma očima. Tracklist „New Moon“ byl pomyslně dodržen, následovaly „Falling World“ a „Sleepless Swans“ proloženy starší „Out Of This Gloomy Light“. Atmosféra byla naprosto skvělá, nadšení se vzájemně přenášelo mezi pódiem a hledištěm a mnou projela tetelivá radost při oznámení „Don´t Fall Asleep (Horror Pt.2)“ z desky „Hope“. Bohužel to byla také jediná skladba, která z dva roky staré nahrávky zazněla, ačkoliv jsem doufala alespoň ve stejnojmenou píseň. Zařazení „New Moon“ do playlistu bylo samozřejmostí, ne-li povinností, a očividně také velmi vítanou volbou. Přestože vokál nebyl bez chyby a Mikko Kotamaki čistý zpěv místy spíš odšeptal/odhekal, nadšení snad vyloženě nezkazil nikomu. Návrat do minulosti jsme prožili spolu s „Descending Winters“. To už se ale v pauzách mezi skladbami usmíval od ucha k uchu i stále zamračený Aleksi Munter a sem tam, s výrazem někde mezi překvapením a neskrývanou spokojeností, zakroutil hlavou na některého z kolegů. Od SWALLOW THE SUN jsme se bez velkého přemlouvání dočkali také dvou přídavků – především závěrečná skladba večera „Swallow (Horror Pt.1)“ byla bez debat výborná.

I přes prvotní rozčarování z předkapel (předkapely) jsem si koncert velmi užila. Zvuk byl dobrý, atmosféra skvělá a já vycházela do čerstvě zasněžené Prahy velmi spokojená. Skoro by se až chtělo do ticha zašeptat: „Díky, Ježíšku!“.

A samozřejmě vše nejlepší k narozeninám Aleksi Munterovi, když mu tak pěkně na pražský koncert vyšly!

Fotogalerie: