„Mirrored“ je přesně tím příkladem nahrávky, kterou se potenciální posluchač bude napoprvé (možná i napodruhé, napotřetí...) prokousávat s těžkostí cestovatele v hlubokém africkém pralese. Přitom jej protíná na první pohled nepříliš zřetelná, avšak pohodlná a rovná stezka vedoucí ke zdárnému cíli. Jinými slovy, téměř tři roky staré debutové album Američanů BATTLES je plné hravé muziky s touhou po nespoutaném experimentu, jehož výsledek dokáže působit značně hermeticky a nestravitelně. Přitom vše je nakonec tak trochu méně komplikované, než se na první pohled zdá.

Prvotina kapely, jež se dala dohromady v roce 2003 z již zkušených hudebníků, žádá jen trošku více trpělivosti a aktivního posluchačského přístupu. I přes poměrně neobvyklou kompoziční stavbu a navzdory četným zvukovým „vylomeninám“ se ani na svém povrchu netváří nijak akademicky, či nedej bože elitářsky. BATTLES jsou především o hravosti, bourání mantinelů a samozřejmě v neposlední řadě o chuti skládat v podstatě obyčejné písně. Jsem si vědom, že pojem „jízda“ je v souvislosti s recenzemi hudebních alb nadužívanou záležitostí, nicméně 54-minutové řádění této čtveřice prostě nelze nazvat jinak, než JÍZDOU. Jízdou zatraceně divokou, nepředvidatelnou a jízdou, ze které se může zatočit hlava. Dostatečným varováním je hned úvodní „Race : In“, která sice drápky zatíná trochu nenápadně a nesměle, ale výrazně napoví, že tentokráte nepůjde o příliš konvenční hudební záležitost. Příjemně vtíravá melodie a do toho „kabaretní“ hlasové eskapády omezující se toliko na osvědčené „pam pam pam“, které jakoby zněly z okna lidové školy umění, kde se právě probírají základní stupnice. Že se od BATTLES netřeba bát nějakých přehnaně složitých hudebních staveb dokazuje i následující hitovka „Atlas“. Ba co víc, tato skladba ještě i potvrzuje fakt, že někdy je to opravdu až stupidně jednoduché. Zničující monotónní tempo, triviální kytarová linka a „zefektovaný“ zpěv znějící jako kázání šmoulího kněze po dávce helia. Mírně řečeno velmi svérázná diskotéka může začít a pokračovat až do úplného vyčerpání vytrvalců z tanečního pódia.

Až tak jednoduché to pochopitelně po celou dobu není. Američané nejsou žádné hudební ořezávátka, koneckonců bicmen John Stainer je zakládajícím členem kdysi skvělých HELMET, se kterými zároveň natočil všechna jejich stěžejní alba. Právě bicí nebyly vzpomenuty náhodou. Rytmika „Mirrored“ je nesmírně rozmanitá, neposedná, tu ke zběsilému tanci zvoucí („Atlas“), tu nepolapitelně divoká („Ddiamondd“, „Tij“), rozlámaně beatová („Lleyndecker“, „Snare Hanger“), či rockově našlapaná („Tonto“). Stainerův naprosto přesný a přesvědčivý výkon je neomylnou hnací sílou skladbám, které se nehodlají v ničem omezovat, ani za sebou tahat jakoukoliv těžkou kouli v podobě konvenčního přístupu. Vzniká tak nahrávka nejen rytmicky pestrá, která hýří barvami jako letecký pohled na Tichomořské ostrovy, ale kterou se i při vší své neuchopitelnosti táhne jedna dlouhá nit v podobě specifické atmosféry nočního tahu po velkoměstských klubech. Reklamní neóny neúnavně blikají i v tuto pozdní hodinu, pohled na hodinky nemilosrdně říká, že už jste měl dávno ležet v posteli a že to zítra v práci bude poprava, ale přesto vás něco táhne do dalšího hudbou prohlučněného lokálu, ve kterém si na pódiu čtveřice zvláštních maníků hraje s mašinkami, výsledkem čehož je jakási prapodivně znějící hudba, která po chvíli kupodivu začne mít nějaký těžko popsatelný zvrácený řád i smysl.

Dalo by se skončit u důkladného rozboru každé ze dvanácti skladeb. Recenzované album si o to vysloveně říká. Těch přirovnání, kterými by se dala hudba BATTLES popsat se také nabízí bezpočet. Já se spokojím s konstatováním, že žánrově těžko zařaditelná (nejčastěji se hovoří o math rocku) a troufám si tvrdit, že i originální, záležitost je skvělým posluchačským zážitkem, který dokáže přivodit jak infantilní dětskou radost, tak i hlubší prožitek spojen s pronikáním do na povrchu poněkud tvrdší slupky tohoto hudebního oříšku. Ne každému se to povede a ne každý má na to chuť, ale tak už to holt chodí.