„If the guitar was my penis and riffs were hot jism and drums were hot chick I´m gonna shoot it all over”
Buz Mcgrath

Tak nějak pravil zakladatel, kytarista a vůdčí postava massachussettských UNEARTH během nahrávaní pořád jěstě aktuláního alba „The March“. Stejně tak, jako Buz, tak i ostatní členové si zde vysloužili svorné pochvaly za svá letošní živá vystoupení, a to jak ve Vídni, tak i Praze. Osobně jsem za tyto ohlasy velmi rád, protože jenom podtrhují i můj velmi pozitivní dojem nejen z této metalcorové bandy, ale i z recenzované čtvrté řadovky, jenž však už vyšla v polovině loňského října.

S čistým svědomím si mohu dovolit konstatovat, že „The March“ jednoznačně obstálo zkouškou časem. Čili i v prosinci 2009 je deska s radostí využívána místo energy drinků, na moje bežecké okruhy, o kterých bych jednou rád prohlásil, že jsou pravidelné. Jedenáctka pořádně živelných skladeb vesměs přináší to, co malý, ale šikovný rarach Buz Mcgrath v úvodu recenze slibuje, tedy neustálé kytarové výměny a solování v duchu, jak Rudi trefně ve svém reportu z Vídně poznamenal, IRON MAIDEN. Podobný přístup, ve vší úctě k praotcům metalu, je zde pečlivě uvázán na řetězu a usměrněn tak, že ve svém jádru vyznívá stále tvrdě, nikoliv pouze těžce. Jinými slovy, kytarové kudrlinkování v životě UNEARTH hraje rozhodně jednu ze stěžejních rolí. Oba ostřílení sekerníci si svojí pozici bez zbytečných exhibicé patřičně užívají. Své zbraně ale využívají po vysoce efektivních dávkách a nikdy se jim nestavá, že by sklouzli do automatického režimu přílišného opakování se, jenž ve valné většině případů končí nudným protáčením prázdného zásobníku. Další kapitolou je zpěv a jeho aranže. Trevor Phipps operuje tím nejtypičtějším křičákem, jakého metalcore již mnoho let nabízí kvanta, čímž nechci znevažovat jeho kvalitu. Je však nanejvýš dobře, že necháva do vokálních hrátek zasáhnout jak kytaristu Kena Susiho, tak i basáka Johna Maggardse. Co tahle trojka dokázala udělat s refrénem v dechberoucí „Hail The Shrine“ vyvolává až slzy dojetí. V konceptu alba, jenž se dle prohlášení kvintentu, zaobíra jak špatnými, tak i těmi nadějnými stránkami lidského bytí, bych dále vyzdvihl úderku „We Are Not Anonymous“, kde se sbory vypomáhají borci z NORMA JEAN a pomalejší „Letting Go“ s interesantní kytarovou linkou. Ačkoliv pětice nenabízí hubebně nic zas tak vyjímečného, tak si za těch necelých devět let existence vybudovala řádné celosvětové renomé. „The March“ je s počtem přes sto tisíc prodaných nosičů prodejně nejúspěšnější zásek. Já bych však rád podoktnul, že rozhodně neprohloupíte i pokud sáhnete po jakémkoliv předchozím počinu, zvláště přímočařejším „III: In The Eyes Of Fire“.

UNEARTH zatím potvrzují pravidlo o poctivosti, se kterou nejdál dojdeš a kterou fanoušek přirozeně vycítí. Ať už se tedy skupina v budoucnu vydá cestou nějakých větších experimentů anebo bude pořád smažit na podobnou notu, neměla by na tuto poučku ani nadále zapomínat.

Jenom ještě doplním, že digipacková verze je exkluzivně natuningována pro evropský trh (snad to i Japonci mají podobně) a obsahuje DVD dokumentující nahrávácí proces. Příležitostně hned i prozradím, že rodina zpěváka Phippse vlastní řetězec obchodů s alkoholem a producent Adam Dutkiewicz už neví jak by si tu „basebolku“ měl nasadit... Nálada je výborná.