OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Má-li označení INTRONAUT evokovat cestu hluboko dovnitř, dejme tomu do podvědomí, pak si tito samorosti nemohli vybrat lepší název. Titul alba „Prehistoricisms“ pak už jen upřesňuje, jak hluboko se museli INTRONAUTi ponořit pro inspiraci. Abychom si rozuměli, tihle podivíni mumlají pomalé hutné sludge rytmy takovým zvláštním neurotickým a neotesaným způsobem, že doba kamenná vám automaticky přijde na mysl.
Album začíná akustickým brnkáním „Primordial Soup“, které připraví atmosféru pro následující táhlou suitu „The Literal Black Cloud“, bolest a zármutek střídá agrese a vztek. Ano, brutalita a psychedelie jsou hlavní výrazové prostředky kapely INTRONAUT. Agresivita se stupňuje v následující „Cavernous Den Of Shame“ a zůstanu-li věrný paralele z pravěku, tak rozzuřený mamut ničí vše v dosahu. Jedním z vrcholů desky je určitě titulní „Prehistoricisms“, kde těkající zvuky, vokál se zajímavou melodií, neurotické kytary a prapodivné hudební postupy v dokonalé souhře vytvářejí zcela originální obrazy.
Bohužel však na albu „Prehistoricism“ není vše tak dokonalé, jak by mohlo být. Selhání vidím na pozici producentů, kteří nestopli horkou jehlou ušité a nedotažené exhibice objevující se v druhé polovině desky. Materiál v první části alba (skladby 1-5) bych neváhal označit jako excelentní, ale počínaje závěrem páté „Any Port“ se objevují zbytečná sóla na bicí či perkuse a hlavně příliš až jazzového brnkání na baskytaru, které kytary propůjčují zbytečně moc prostoru a její sólování z alba nepříjemně trčí. Nahrávka se tím zašmodrchá a ztrácí kouzlo, které bezesporu mají úvodní skladby. Zkrátka, když mamut běží, zem se třese a duní a vše je v pořádku, jakmile se však zastaví a začne se kochat krásami přírody, celkový dojem drhne. Druhou polovinu desky naštěstí zachraňuje povedená „Australopithecus“ s dvojkopákovou drtičkou a osobitým riffováním v „refrénu“. Na tuto skladbu existuje i temný videoklip, který podtrhuje osobitost spolku INTRONAUT, ideově i projevem zapadajícího do společnosti MOUTH OF THE ARCHITECT, THE OCEAN nebo starších ISIS.
I přes výše uvedené nedostatky se však jedná o nahrávku zajímavou, kterou určitě stojí za to registrovat. INTRONAUT jsou seskupením, ze kterého jde respekt a na post-metalovém kolbišti jde o výrazný zjev, který nás v budoucnu možná ještě pozitivně překvapí.
Zajímavé post-metalové album, které určitě stojí za poslech.
7,5 / 10
Sacha Dunable
- kytara, zpěv
Dave Timmick
- kytara
Joe Lester
- basa
Danny Walker
- bicí, samply
1. Primordial Soup
2. The Literal Black Cloud
3. Cavernous Den Of Shame
4. Prehistoricisms
5. Any Port
6. Sundial
7. Australopithecus
8. The Reptilian Brain (Sleep, Eat, Shit, Fight, Fuck)
Fluid Existential Inversions (2020)
The Direction Of Last Things (2015)
Habitual Levitations (2013)
Valley Of Smoke (2010)
Prehistoricisms (2008)
The Challenger (EP) (2007)
Void (2006)
Null (EP) (2006)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 53:33
Produkce: Josh Newell & INTRONAUT
Studio: Různá studia v USA
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.