OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V polovině osmdesátých let minulého století zůstal Tony Iommi z původních členů BLACK SABBATH v sestavě osamocen. Zprvu tedy uvažoval, že nový materiál, který připravoval s výtečným Glennem Hughesem (zpívajícím baskytaristou třetí sestavy DEEP PURPLE, u BLACK SABBATH však působil jen coby zpěvák, v průběhu celých osmdesátých let vytrvale bojující s vlastní alkoholovou a drogovou závislostí), baskytaristou Davem Spitzem (mladší bratr Dan hrál v té době na kytaru u ANTHRAX), nadějným bubeníkem Ericem Singerem (později se stal posilou sestav ALICE COOPER, KISS a BADLANDS) a již tradičně také s klávesákem Geoffem Nichollsem, jehož nástroj se stal v průběhu let jedním z nových poznávacích znamení kapely, vydá jako sólový. Nezvykle vzdušné album „Seventh Star“ však nakonec, zřejmě z komerčních důvodů, přeci jen vyšlo pod značkou letité legendy.
Nahrávka to opravdu není zlá, jen nemá se jménem BLACK SABBATH téměř nic společného. Jedná se vpodstatě o prvotřídní AOR, silně ovlivněné americkým metalem a rozmáchlými bluesovými postupy, které v té době charakterizovaly spíše tvorbu Garyho Moorea než zemitý zvuk hardrockové legendy sedmdesátých let. Na desce se nachází několik naprostých trháků, jako třeba rázná hair-metalová vypalovačka „Danger Zone“ s opravdu výrazným kytarovým partem nebo pomalu se šinoucí titulní song, jenž jakoby spolu s karavanou velbloudů zdolával úmorný pochod přes nekonečné svahy písečných dun někde uprostřed Sahary. Nejznámější položkou je zřejmě milostná píseň „No Stranger To Love“, která se stala pilotním singlem celé nahrávky. Přes těchto několik světlých míst však kolekce trpěla nevyvážeností skladeb a jejich malou soudržností. Ty totiž (i přes nespornou kvalitu) působily dojmem, že se sebou navzájem příliš nesouví. Navíc Glenna Hughese zastihly na počátku navazujícího turné zdravotní problémy, které mu neumožňovaly zpívat, takže na pár večerů musel zaskočit naprosto neznámý mladíček Ray Gillen, aby byl posléze celý tenhle podnik po pár vystoupeních zrušen a tehdejší nestabilní sestava BLACK SABBATH se stejně rychle, jako se dala v roce 1985 dohromady, rozprchla do nenávratna.
V této chvíli to skutečně s BLACK SABBATH vypadalo nejhůře za celou jejich dosavadní historii, pokud tedy nepočítáme období Ozzyho vyčerpané labutí písně „Never Say Die!“ (1978), a dobu, kdy se ještě nezjevil zachránce R. J. Dio. Už bylo na čase odrazit se ode dna, nestabilnost sestavy se prodlužovala na neuvěřitelně dlouhé období pěti let (1982-87), a to ještě selhal nadějný Gillen, který při přípravách následující desky chodil studiem bez zájmu, protože většinu své energie věnoval nočnímu dovádění. Iommiho trpělivost však skončila a nahrávky na pár měsíců zastavil. Jenže jak už to bývá, vždy, když je nejhůř, to konečně přijde – ten spásný anděl měl v případě BLACK SABBATH jméno Tony Martin a byl to nenápadný chlapík, co si dával pěvecké party všech svých předchůdců jen tak od cesty před snídaní. Ale o něm až příště.
Album, které je mnohými považováno za první sólovou desku Tonyho Iommiho. Charakterizuje jej skvělý hlas Glenna Hughese a celkový příklon k bluesem načichlému AOR. Deska trpí malou soudržností a vyvážeností skladeb, je však považována za zdařilejší než její předchůdce „Born Again“ (tedy zapomeneme-li na skvostné logo BLACK SABBATH).
Glenn Hughes
- zpěv
Tony Iommi
- kytara
Dave Spitz
- baskytara
Eric Singer
- bicí
Geoff Nicholls
- klávesy
1. In For The Kill
2. No Stranger To Love
3. Turn To Stone
4. Sphinx (The Guardian)
5. Seventh Star
6. Danger Zone
7. Heart Like A Wheel
8. Angry Heart
9. In Memory
Forbidden (2024 Remix) (2024)
13 (2013)
The Dio Years (Best Of) (2007)
Greatest Hits (1970-1978) (2006)
The Best Of (2005)
Black Box: The Complete Original (1970-1978) (2004)
Megalomania Architect (2004)
The Sabbath Stones (Best Of) (1996)
Forbidden (1995)
Cross Purposes Live (1995)
Cross Purposes (1994)
Dehumanizer (1992)
Tyr (1990)
Headless Cross (1989)
The Eternal Idol (1987)
Seventh Star (1986)
Born Again (1983)
Live Evil (1982)
Mob Rules (1981)
Heaven And Hell (1980)
Never Say Die! (1978)
Technical Ecstasy (1976)
We Sold Our Soul for Rock & Roll (Best Of) (1975)
Sabotage (1975)
Sabbath Bloody Sabbath (1973)
Volume 4 (1972)
Master of Reality (1971)
Paranoid (1970)
Black Sabbath (1970)
Vydáno: 1986
Vydavatel: Vertigo
Stopáž: 34:55
Produkce: Tony Iommi
Studio: Cheshire Sound Studio, Atlanta
Velmi slušné album. Skvělá předehra k pompéznímu A.O.R. trojhvězdí.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.