Tento pomyslný vrchol novodobých BLACK SABBATH slavil ve své době úspěch zejména v německy mluvících krajinách starého kontinentu. Jednoznačný příklon k tehdejšímu melodickému metalu a zároveň setrvání na masivních kytarových riffech se na „Headless Cross“ sabatům opravdu vyvedlo. Skupina, čerstvě posílená o věhlasného hromobijce Cozyho Powella, zde na ploše pouhých čtyřiceti minut vybrousila svůj nejzářivější a dodnes nezpochybnitelný diamant. Album, které platí za těžko překonatelný pomník hard rocku konce osmdesátých let a zřejmě úplně nejsilnější sbírku BLACK SABBATH, pokud tedy pomineme některá alba, která nazpíval v sedmdesátých letech Ozzy Osbourne, a dvojici vysoce ceněných počinů z kraje osmdesátek, kde pro změnu slyšíme hlas Ronnieho Jamese Dia („Heaven And Hell“ a „Mob Rules“). Tony Martin v každém okamžiku potvrzuje svůj obrovský hlasový potenciál, stejně jako skutečnost, že není jen kopií zkušenějšího Dia, ke kterému byl škarohlídsky často přiřovnáván. Bombastická produkce dua Iommi/Powell doslova potí krev a nové vydavatelství I.R.S. si mne ruce, bez toho, aby zkušeným harcovníkům muselo do jejich práce zasahovat. Zasmušilý kapitán Iommi dostal plnou důvěru nových chlebodárců a kormidlo třímal opravdu pevně. Spojené státy přesto znovu mlčí, ale germánská Evropa, milující vše mystické, hoří nadšením. Album „Headless Cross“ bylo totiž z velké části inspirované obrazy temného středověku staré Anglie a zlověstnými příběhy, kde lidstvo čelilo přetěžkým ranám této osudové doby. Pravá podstata BLACK SABBATH zazářila v nové éře silou nezměrnou.

Téměř každá ze skladeb je výsledkem neobyčejné tvůrčí formy hlavního černokněžníka a vzešla z jeho několikaměsíční spolupráce s čerstvě příchozím bubenickým esem Cozyho Powellem. Baskytaru ve studiu obhospodařuje jazzový expert Laurence Cottle, aby na následné turné vyjel již Neil Murray - někdejší spoluhráč Cozyho Powella z WHITESNAKE. Vše zahájí horrorové intro „The Gates Of Hell“, které připraví půdu pro majestátní úvod v podobě výtečné titulní skladby, jejíž úvod obstarají kovové salvy bicích. Téma, zaobírající se morovou epidemií v době gotické Anglie, je zde vetknuto do neobyčejně silných hard rockových momentů, které vrcholí v doslova nebesko-pekelném refrénu. Tahle skladba patří dodnes k tomu nejlepšímu od BLACK SABBATH a ještě dlouho po aktuálnosti této nahrávky byla zlatým hřebem koncertů kapely (pokud tedy na nich zpíval Tony Martin). Hned druhá jízda „Devil & Daughter“ je excelentní rychlou vypalovačkou, zkrášlenou prvotřídními Iommiho sóly. Prožene se kolem vás jako vánice kolem davu zubožačených poddaných vyvrácenými vraty gotické katedrály v Salisbury. Jde o song, jehož mystický text vypráví o jakési ženě temna a svátku všech zesnulých. „Devil & Daughter“ nepatří na albu k těm důležitějším songům, ale pozici spíše hitového singlu než těžkotonážní suity obhájí zcela s přehledem (přesto o ní Tony Martin hovoří jako o nejobtížněji zazpívatelné písni BLACK SABBATH). Zvuk Iommiho partů je doslova božský. Majestátní „When Death Calls“ naopak fascinuje svou silou a osudovostí. Pomalý úvod, jemuž vévodí titánský riff, nachystá patřičnou atmosféru, aby se skladba v polovině zlomila do rychlejšího tempa a nechala Martinův hlas stoupat do nadpozemských výšek. Ten po celou délku nosiče pěje v životní formě, podporován zkušeným ansámblem za zády. Vše samozřejmě jistí Geoff Nicholls hradbami kláves, kterým je zde ponechán větší prostor než kdy dříve, ač stále budí dojem určité dekorace, jež pouze posiluje výsledný dojem ze skladeb.

Následuje „Kill In The Spirit World“, která se zaobírá tématem života po smrti. Tento song je ukázkou prvotřídní práce s atmosférou, ale také hard rockové mohutnosti, s jakou si dokáží poradit právě a výhradně jen BLACK SABBATH. Jde možná o nejméně typickou píseň na desce, protože jak Martinův hlas, tak Iommiho party nabírají až psychedelického odstínu, což prvnímu zmíněnému nebrání předvést svůj nemalý hlasový rozsah, ale i variabilitu v nepříliš typických polohách. „Call Of The Wild“ má naproti tomu větší potenciál stát se strhující heavy metalovou hymnou, v níž hrají prim atraktivní melodické nápěvy. Vrchol však přichází v posledních dvou položkách. Ty dle mého názoru představují to nejlepší, co kdy vzešlo ze spolupráce krotiče hutných kytarových riffů Iommiho právě s Martinem. Jde v prvé řadě o nabušenou skladbu „Black Moon“ na téma satanských rituálů, která se měla původně objevit již na předcházejícím studiovém albu „The Eternal Idol“, takže se jedná o nejstarší ze zde umístěných položek a jedinou věc, na které se skladatelsky nepodílel Cozy Powell (kterému se natolik líbil vokální part Tonyho Martina, že jí na albu prosadil i přes fakt, že už jí Iommi kacířsky házel do šuplíku). Vše posléze zakončí výpravná „powerbalada“ „Nightwing“, kde se birminghamští předvedou v celé své epické nádheře. Nachází se zde také nejlepší Tonyho kytarové sólo na albu, kterým doslova zkrášlil tento fantastický pomník. Jasně nejlepší deska BLACK SABBATH s Tonym Martinem u mikrofonu, bez debat.