Ať už z poslechu nové nahrávky australských PORTAL budete mít pocity jakékoliv, jedno však lze s téměř stoprocentní jistotou odhadnout – podobných záležitostí jste určitě příliš mnoho neslyšeli. Tajuplná pětice z města Brisbane dále rozvíjí svoji vizi hudebního extrému bičovaného bezútěšnou atmosférou a image jako vystřiženou z nějakého post-apokalyptického filmu, jehož scénář se psal přinejmenším s použitím sušených zelených rostlinek. Dojmy, které tato hudba dokáže navodit můžou velmi lehce a rychle měnit svoji polaritu. To, co se jednou zdá jako výborně zvládnutá atmosférická záležitost, se podruhé jeví jako nesmyslná a naprosto bezhlavá zvuková anarchie. Dopátrat se pak v tomto případě jasného (subjektivního) verdiktu není i po několikerém poslechu „Swarth“ příliš jednoduchou věcí.

Jak už to tak v podobných případech chodí, pravda bude někde uprostřed. PORTAL skutečně zdobí velmi silná depresivní a jedinečná atmosféra. Hřmění jejich nástrojů za doprovodu nelidského chrapotu lídra The Curratora zní jako z jiného světa, k jehož návštěvě by se rozhodně příliš mnoho důvodů nenašlo. Špinavý a těžkotonážní zvuk osmistrunných kytar vytváří jedinečnou zvukovou masu, jejíž monolit narušují pouze bakelitově znějící bicí. Právě jejich (záměrně?) umělý zvuk příliš neprozrazuje fakt, že se nejedná o automat. Jen těžko s něčím srovnatelná hudba má však zřetelné kořeny v brutálním death metalu, z něhož čerpá především chladný kytarový zvuk, vokální polohu a lehce okultní atmosféru. Náladu pak dokreslují především skromné doom metalové náznaky, a to především v těch, řekněme, že pestřeji znějících skladbách.

A právě v přístupu ke skládání tkví kouzlo, ale zároveň i svízel snahy PORTAL. Z mého pohledu se až příliš často dostavuje pocit skladatelsky nezvládnutého sonického řádění. Jestliže se posluchač prokouše úvodní a zároveň titulní skladbou, jejíž totálně zmatené vyznění toho o následujícím průběhu sice leccos napoví, leč dokáže od dalšího poslechu spolehlivě odradit, dočká se i podstatně světlejších a zajímavějších momentů, než jen prvoplánové snahy o co nejchaotičtější hudební smršť. V dalších kompozicích Australané dokážou i ubrat na tempu a o to více přiložit pod hořící kotel neradostných nálad (závěr „Larvae“, „Writhen“), čímž křivka zajímavosti jejich hudby stoupá vzhůru. Některé rychlejší kousky zase osvěžují vítanou dávkou technického riffování, což ovšem určitě není tím nejdůležitějším atributem takto pojaté hudební produkce.

Tím zůstává především schopnost navození atmosféry a naladění publika na svoji myšlenkovou vlnu. Úkol to není rozhodně lehký a zdaleka ne vždy se daří, ale Australanům patří body za hudební jedinečnost, na níž jsou a ještě i budou značně kontroverzní názory a za propracovanou image, za kterou alespoň z mého pohledu hudební složka stále poněkud zaostává. Jejich fascinace představou hrůzy a strachu, neklidu a chaosu a snaha o posluchačovu imaginaci těchto stavů prostřednictvím hudebních tónů se u mě nesetkává s bezvýhradným pochopením. Jestliže však někdy platí otřepaná fráze o subjektivním vnímání hudby, tak je to právě v tomto případě, čímž se však dostávám opět na začátek recenze...