OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Již od prvních tónů úvodní skladby „The End Of Human Race“ je zřejmé, že švédští blackouši DARK FUNERAL žádným způsobem neuhýbají z trasy, jíž si před nějakými 15 lety sami vytyčili. Důrazná, přímočará a agresivní muzika byla těmto vyznavačům temných sil vždy vlastní a na aktuálním kotouči „Angelus Exuro Pro Eternus“ tomu není jinak. Narozdíl od svých počátků sice muzikanti ze Stockholmu již neohromují značně zdrcující rychlostí (přeci jen jim nějaký ten rok přibyl), ale i tak je stále co poslouchat.
DARK FUNERAL totiž procházejí jistým vývojem, a přestože od nich v podstatě nelze očekávat stylový veletoč či alespoň určitý experiment, svou tvorbu se snaží vždy mírně pozměnit či doplnit. Oproti minulosti se tak z reproduktorů častěji linou strukturovanější skladby, pomalejší tempa a výraznější melodie, což sice není ke škodě, ale DARK FUNERAL tak ztrácí část svého původního kouzla. I přes vyjmenované novinky však všichni víme, co od kapely tohoto typu čekat, takže ve výsledku stejně působí veškeré prvky poněkud předvídatelně. Emperor Magus Caligula je však v obvyklé formě, prsty po hmatnících kytar rychle kvapí, nový bubeník Nils Fjellström to také celkem solidně zvládá (i když se drží stále stejné linie a na svého předchůdce Matte Modina poněkud ztrácí), takže výsledkem je přesně takové album, jaké všichni očekávali. Škoda jen poněkud umírněné, nedynamické produkce.
Mám-li porovnat současnou tvorbu DARK FUNERAL s dalšími žánrovými giganty a zároveň krajany MARDUK, dávám palec nahoru jednoznačně pro „Angelus Exuro Pro Eternus“. Přestože se jedná již o pátou řadovou desku tohoto tělesa, kapela narozdíl od druhých jmenovaných neustupuje z vydobytých pozic a v rámci blackmetalového „mainstreamu“ se tak drží v popředí pelotonu. Ve srovnání se zbytkem scény, která je přeplněna kvanty zajímavých a neotřelých spolků, to však stačí pouze na poctivou práci uprostřed startovního pole. I tak ale můžeme tuto nahrávku považovat za vcelku slušnou.
DARK FUNERAL i nadále pokračují ve vytyčené žánrové linii. Slušná práce.
6,5 / 10
Emperor Magus Caligula
- vokály
Lord Ahriman
- kytary
Chaq Mol
- kytary
B-Force
- baskytara
Dominator
- bicí
1. The End Of Human Race
2. The Birth of the Vampiir
3. Stigmata
4. My Funeral
5. Angelus Exuro Pro Eternus
6. Demons Of Five
7. Declaration Of Hate
8. In My Dreams
9. My Latex Queen
Where Shadows Forever Reign (2016)
Angelus Exuro Pro Eternus (2009)
Attera Orbis Terrarum - Part II (DVD) (2008)
Attera Orbis Terrarum - Part 1 (DVD) (2007)
Attera Totus Sanctus (2005)
De Profundis Clamavi Ad Te Domine (live) (2004)
Under Wings Of Hell (split s INFERNAL) (2002)
Diabolis Interium (2001)
In The Sign... (EP) (2000)
Teach Children To Worship Satan (EP) (2000)
Vobiscum Satanas (1998)
The Secrets Of The Black Arts (1996)
Dark Funeral (EP) (1994)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Regain Records
Stopáž: 47:16
Produkce: Peter Tägtgren
Studio: Abyss
Našľapaný old-school výplach presne v očakávanej podobe v pomerne kvalitnej forme. Narozdiel od minulého alba sa mi novinka pozdáva oveľa viac. Zásluhu má na tom paradoxne aj nový bicmen, keďže jeho chladné strojové sypačky bez väčších nápadov dávajú nahrávke osobitejší ráz. Pre mňa takisto lepší než aktuálny MARDUK, lepší než predchodca a teda za 7 - slušné.
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.