„Dehumanizer“ je jedním z opomíjených sabbathovských alb z devadesátých let. Přesto jde o velice kvalitní materiál, který však přišel v době, kdy metalem cloumalo více vlivů a prim hrály mladé spolky s novou hudební vizí. Hlavní impuls pro vznik alba „Dehumanizer“ a pro sestavu, která se na něm sešla, vzešel od Geezera Butlera. Butler, toho času na volné noze, hostoval na jednom koncertě Diova turné k „Lock Up The Wolves“ a společně se jim postesklo po starých časech. Butler přesvědčil Iommiho a ten z BLACK SABBATH vyhodil Tonyho Martina a Neila Murraye. Martin měl pak alespoň čas pracovat na své sólovce „Back Where I Belong“. S Diem do kapely přichází i jeho starý parťák Vinny Appice. Původně měl na albu bubnovat Cozy Powell, tak jako na předchozích albech, ale při pádu z koně utrpěl zlomeninu kyčle, a tak bylo třeba najít náhradu. Takže se tu nakonec sešla stejná sestava, jako na albu „Mob Rules“, ovšem hudebně se kapela přesunula do mnohem tvrdších sfér.

Po prvotních kovových úderech kladivem do kovadliny začalo být jasné, že podobně hutný materiál, zvláště pak po předchozích snových albech, je něco mimořádného. Úvodní „Computer God“ (a de facto i vše ostatní na albu) představí riffy a rytmiku, která kroutí střeva a nekompromisně drtí poslední zbytky příčetnosti. Jmenujme ještě „Master Of Insanity“ nebo „TV Crimes“, které patří k tomu nejlepšímu z tohoto alba. Iommiho riffy jsou jasně rozpoznatelné, ale je to Butlerova basa, která se velmi často ujímá hlavního slova. Ostatně byl to právě on, kdo má na svědomí skladby „Computer God“ a „Master Of Insanity“, které se měly původně objevit na jeho sólové desce, a nakonec je „propašoval“ na „Dehumanizer“. A pak samozřejmě Dio, opět ve skvělé formě. Na albu je i pár stravitelnějších kousků, byť jich je menšina, jako je „I“ nebo „Time Machine“, jež zazněla ve filmu „Wayne´s World“ (dle mého soudu jediná vtipná komedie o rockerech) a následně se objevila i na kompilaci písní z tohoto filmu. Svého času se tento soundtrack stal poměrně slavným a šířil se i u nás po různých nosičích. Kromě toho je to dodnes celkem dobrý průřez tehdejší metalovou scénou, kdy kapely poskytly to lepší ze svého repertoáru, ale to bychom odbočili. Jako poslední zářez na pažbě odlidšťovače se blýská neuvěřitelně hutná skladba „Buried Alive“, kde Butler doslova trhá ocelová lana svého nástroje a Dio ze sebe tlačí poslední příčetné fráze. Je to důstojné zakončení tohoto zřejmě nejtvrdšího sabbathovského alba a zároveň i zakončení druhé éry Ronnieho Jamese Dia v Iommiho spolku.

Ronnie po tomto albu skupinu opustil a vrátil se k sólové dráze. Důvodem byla známá nenávist mezi jím a Ozzym, kdy kapela měla hrát před Ozzym na koncertě v Costa Mesa koncem roku 1992. To Dio odmítnul a koncert nakonec odzpíval Rob Halford (doporučuji propátrat youtube, pár videí se tam z toho večera najde). Nicméně duch odlidšťovače v Diovi zůstal a o dva roky později natočil výborné album „Lost Highways“, podobně úderné jako sabatí počin a poté již méně podařené „Angry Machines“, než se opět vrátil do svých fantasy kolejí. Ale ani BLACK SABBATH si se svým „Cross Purposes“ ostudu neuhnali, ale to je již jiný příběh.