Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
THEATRE OF TRAGEDY se stále nechtějí odebrat do zaslouženého důchodu a opět vydávají soubor teskných písní. V jejich případě se tak kruh uzavírá a po desetiletí experimentální tvorby se vracejí do pochmurných koutů hudebního spektra. Už jejich poslední počin, „Storm“, bylo relativně příjemné retro, byť kvalit ranných alb nedosahovalo. Aktuální deska pokračuje v podobném duchu. Hudebně se dá „Forever Is The World“ zařadit někam do období „Aégis“, jen v moderním kabátě. Nicméně doba experimentů „Musique“ a „Assembly“ je již dávno pryč. THEATRE OF TRAGEDY se rozhodli, že budou hrát moderní gothic rock/metal zhruba tím stylem, kam se mohl ubírat na konci devadesátých let a v první polovině tohoto desetiletí, kdyby se svět nepobláznil do všeho „symfonického“ (a to nejenom v tomto žánru). THEATRE OF TRAGEDY podobně jako kupříkladu FLOWING TEARS přehodnotili své preference a vydávají se směrem založeném na příjemných melodiích a střízlivém, ale nápaditém hudební doprovodu. Nyní se už takřka vyvarovali unylého elektronického rytmu, který byl ještě znát na předchozí desce. Těžko očekávat, že by aktuální tvorba evokovala náladu „Velvet Darkness They Fear“, na to si tato kapela prošla příliš dlouhým vývojem, ale veselé, elektronické variace ze své tvorby vypustili. Raymondův zpěv je zcela potlačen ve prospěch Nell Sigland a to je ale spíše negativní rys této nahrávky. „Forever Is The World“ je pěkné album, nijak překvapivé nebo přelomové, ale poslouchá se hezky a hlavně, THEATRE OF TRAGEDY už opět znějí tak, jak by člověk podle jejich jména usuzoval.
6,5 / 10
Forever Is The World (2009)
Storm (2006)
Assembly (2002)
Closure:live (2001)
Interspective (MiniCD) (2000)
Musique (1999)
Agis (1998)
A Rose For The Dead (MCD) (1997)
Velvet Darkness They Fear (1996)
Theatre Of Tragedy (1995)
Theatre Of Tragedy (demo) (1994)
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
