OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Doby, kdy se DYING PASSION plně oddávali (post) doommetalové melancholii jsou už definitivně pryč, což koneckonců již dost výstižně demonstrovaly i jejich předchozí nahrávky. Novinka „Absorb“ nachází kapelu v zajímavém tvůrčím rozpoložení, ve kterém se mísí vzletnost pěveckého projevu Zuzany Jelínkové s tentokráte poněkud zemitějším zvukem kytar. Šumperští jakoby se tak trochu nepřímo vraceli zpátky ke svým kořenům a zároveň se nechtěli vzdát svého pečlivě budovaného stylu. Deska, která nedávno spatřila světa tak přináší atraktivní materiál, jenž se však nevyhnul kvalitativní nevyrovnanosti.
Je to škoda, protože DYING PASSION v těch nejpovedenějších momentech dokazují, že jim nechybí schopnost složit silné a poutavé písně žijící svým vlastním životem. Záměr umístit na začátek alba přímočarou vypalovačku „A Silent Witness“ dokazuje, že to skupina s návratem k syrovějšímu zvuku myslí vážně. Zamrzí však, že úvodní záležitost očekávaného alba vyzní poněkud tuctově a nepřekvapí ničím, pakliže za překvapení nepovažujeme jistý a přesvědčivý projev Zuzany. Moravanům však narůstají křídla především se skvělou trojicí skladeb začínající u třetí „Muse Of Mundane Days“. Píseň, jež možná nejvíce odkazuje ke starším nahrávkám kapely, vyzdobí vynikající refrén a pochmurně naléhavá atmosféra. Návrat ke vzletným rockovým výšinám představuje odlehčená „I Like A Noise“, která boduje svojí jednoduchou melodickou linkou a dalším brnkáním na melancholickou strunu, aby zároveň uvedla roztancovanou „Give“, jejíž zdařilý refrén vám bude v mysli rezonovat ještě hodně dlouho.
DYING PASSION si i navzdory přitvrzení zachovávají svoji typickou kompoziční hravost, košatost a uvolněnost, která však především ke konci alba trošku ztrácí dech. Problém bych viděl hlavně v jeho trochu předimenzované stopáži. Redukce o dvě skladby by mu určitě neuškodila a nahrávku by to více stmelilo a nepochybně by jí to přidalo i na spádu. Rozhodně se však nedá říct, že by kapela měla ve svém směrování jakékoliv pochybnosti. Z „Absorb“ je cítit skladatelská jistota i plná důvěra ve vlastní schopnosti a v neposlední řadě i kompoziční zkušenost. Koneckonců šumperští už se dávno řadí mezi vyspělá hudební tělesa, která nepotřebují nikomu, snad jen kromě sobě samotným, nic dokazovat. O produkci se již tradičně skupina podělila se Stanislavem Valáškem, v jehož lipovském studiu se deska i nahrávala. Opět si však nedokáži odpustit povzdech nad poněkud méně výrazným zvukem kytar a bicích, jejichž razantnější produkce by zvuk alba bezpochyby osvěžila životodárnou dávkou dravosti a energie, kterou já osobně trochu postrádám.
Když se některá z původně metalových kapel začala vzdalovat svému původnímu žánru, zvyklo se tvrdit, že si tak zároveň hledá i nové publikum. Těžko říct, do jaké míry tohle už od desky „Sweet Disillusions“ z roku 2004 platí o DYING PASSION, každopádně novinka stávající posluchače určitě nezklame a neodradí. Se získáváním nových to bude už trošičku komplikovanější. Byť písničkoví, posluchačsky přístupní a mnohdy i příjemně chytlaví, budou své věrné nadále hledat především mezi otevřenějšími posluchači metalu a rocku, na jejichž pomezí se nadále ladně pohybují.
Šumperští mají i přes výšeuvedené výtky na svědomí počin, jehož nejsilnější momenty patří podle mého názoru zároveň i k nejsilnějším momentům jejich dosavadní kariéry. Povedené tvůrčí nápady však nezdobí celou desku, jejíž trochu slabší úvod a závěr ohraničují výbornou prostřední část a zejména její první polovinu. „Absorb“ je nepochybně nahrávkou kvalitní, která ani v těch méně zdařilých chvílích nenudí, ale zároveň za sebou zanechává i některá nenaplněná očekávání.
PS: Opomenout nelze ani DVD bonus zachycující atmosféru loňského výročního koncertu v brněnském Faval Music klubu. Úroveň záznamu sotva snese srovnání s kvalitou plnohodnotných hudebních DVD, avšak jako bonus přiložený v úhledném obalu tvoří určitě příjemnou nadstavbu standardního produktu. Komu je pak málo živé vystoupení, jemuž by mimochodem svědčilo spontánnější publikum, může si ještě prostřednictvím několika videoklipů udělat i obrázek o vizuální prezentaci kapely.
Kolekce tu velmi, tu méně povedených písní šumperským DYING PASSION reputaci určitě nekazí, ale zároveň ani nedává důvod k velikému nadšení.
7 / 10
Standa Jelínek
- kytara
Martin Zemánek
- kytara
Zuzana Jelínková
- vokály
Standa Pavlík
- basa
Pavel Vantuch
- klávesy a programování
Jenda Kylar
- bicí
host:
Skunny
- vokály (1 a 10)
1. A Silent Witness
2. Questions
3. Muse Of Mundane Days
4. I Like A Noise
5. Give
6. My Apology
7. Surveillance
8. Broken Sleep
9. Journey To What Is Due
10. On The Other Side Of Barricade
11. + DVD bonus - Live In Faval Music Circus:
12. Heroes
13. Born On The 4th July
14. Psychic
15. Song Of Liberty
16. Call Me Away
17. From Them
18. Tender Renowm
19. Intagible
20. I'm Walking
21. Do You Want To Fly
22. Surveillance
23. Innocent
Absorb (2009)
Relief (2007)
Sweet Disillusions (2004)
Voyage (2002)
Secretly (2000)
No Time (demo) (1999)
Vydáno: 2009
Vydavatel: X Production
Stopáž: 58:12
Produkce: DYING PASSION & Staňa Valášek
Studio: Šopa studio
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.