OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Krásná Tarja Turunen jako výkladní skříň, Tuomas Holopainen jako výhradní autor-hybatel „Nočním přáním“. Tak tomu bylo vždy a ani před emisí novinkové kolekce nebyl důvod předpokládat výrazné změny v osvědčeném konceptu, navíc když prodejní čísla hovoří jasnou řečí - z NIGHTWISH jsou dávno hvězdy první velikosti nejen v rodném Finsku. Jenomže, podobně jako například u špaget RHAPSODY, kapela vytěžila z vítězné receptury co se dalo a s "Century Child" tak nejen obhajuje dobytá území, ale měla by do mateřského klína přivést i další oddané dušičky.
A zřejmě se to i podaří, byť z malinko jiné strany, než by mi bylo milé. Cože jsem to nedávno říkal o megapopulárním Finnvoxu? Máme bumerang na zpáteční cestě, protože zvuk nepřekvapí vůbec ničím. Vytažené klávesy principála na úkor „hodné“ kytary páně Vuorinena, kdybych si nepřečetl, že bývalého basáka Samiho Vänskä nahradil protřelý matador Marco Hietala (ex-TAROT, SINERGY), z nahrávky bych to nepoznal ani náhodou, čili na novum lze narazit pouze v doposud neslyšených hlasových polohách a klávesových rejstřících. Popravdě, moc toho není. Živý orchestr? Živý chór? Ano, je to milé, jenomže běžnému posluchači stejně splynou s příbojem samplů.
Úvodní "Bless The Child" startuje mocný klávesový úvod se sbory a jedná se typickou skladbu NIGHTWISH, podobných jsme se v minulosti naposlouchali dost a dost. Cosi podobného lze s úspěchem aplikovat i na štych číslo dvě "End Of All Hope", když celková aranž a refrénový sbor citelně připomenou monstrhit "Wishmaster" ze stejnojmenného zářezu z dvoutisícího roku. V třetí "Dead To The World" možná překvapí sloky zpívané mužským hlasem (pokud jsem to správně pochopil, většinu má na svědomí právě nový baskytarista), refrén spravedlivě dělený na polovic. Podobné duety obsahovala už prvotina, jenže tam byl mužský hlas ještě (mírně řečeno) hodně jalový. "Ever Dream" ze čtvrté pozice útočí fanfárovým aroma, křehkostí motivů a razantnějším refrénem, opět příjemný poslech s malým otazníkem slyšeného. Pětku "Slying The Dream" odpichuje nejostřejší kytarová práce, ale i jinak jde určitě o nejtvrdší kompozici, když své místo najdou až trashmetalové riffy, potemnělé vokální harmonie a skřehotavý hlas jakéhosi raracha. Uklidnění přináší "Forever Yours", takto zástupkyně melancholie s velkofilmovou atmosférou, pod šestým trackem. V poklidu přichází i sedmička "Ocean Soul", jenže ta rychlejší tempo nabere a rozvine se do zřejmě nejpovedenějšího refrénu vůbec. Drkotavá basa, kila kláves, ostrá kytara a Tarja - to je osmá "Feel For You", kde chorem vládne opět chlap, když žena jej pouze doplňuje na druhý hlas. Klasickou devítku "Fantóma opery" určitě znáte, třeba i z docela povedené verze, kterou ne tak dávno spáchal Ladislav Křížek s operní divou Evou Urbanovou. Pro potřeby NIGHTWISH každopádně jako dělaná. Závěrečná "Beauty Of The Beast" je výtažkem všech esencí předcházejících, umí pomalu i rychle, když pro sebe uzurpuje čas nad deset minut. Rád věřím, že v živé podobě a s Tarjiným sex-appeale (nejen)hlasové kouzelnice, budou plusové body pouze narůstat.
Vlastně je to "Oceanborn" potřetí. Jenomže v průběhu let ztratil chrup, přestal vrčet a namísto zubů nasadil slušivé protézy z cukrové vaty. Snad jedině tolikráte proklamovaný a vzápětí dementovaný odchod sexyzpěvule by mohl pana Holopainena donutit změnit zaběhané skladatelské postupy. I když kdo ví, zpěvaček je všude jako lučního kvítí, takže by možná nebyl problém vyměnit jedno (byť hodně důležité) kolečko v zaběhaném soukolí, navíc pod dobře zavedenou výrobní značkou. Ale nechme události se stát…
Potřetí ten samý recept a už to s NIGHTWISH pomalu začíná být napováženou. Naštěstí se na "Century Child" ještě najdou momenty, které výsledný dojem nakopávají směrem vzhůru, ale ubývá jich, ubývá...
7 / 10
Tarja Turunen
- zpěv
Tuomas Holopainen
- klávesy
Marco Hietala
- basa
Erno Vuorinen
- kytara
Jukka Nevalainen
- bicí
1. Bless The Child
2. End Of All Hope
3. Dead To The World
4. Ever Dream
5. Slaying The Dream
6. Forever Yours
7. Ocean Soul
8. Feel For You
9. Phantom Of The Opera
10. Beauty Of The Beast
Yesterwynde (2024)
Human. :II: Nature. (2020)
Decades: Live in Buenos Aires (2019)
Vehicle Of Spirit (live) (2017)
Endless Forms Most Beautiful (2015)
Showtime, Storytime (CD, DVD) (2013)
Imaginaerum (2011)
Dark Passion Play (2007)
Wish I Had an Angel (EP) (2004)
Once (2004)
End Of Innocence (DVD) (2003)
Century Child (2002)
Over The Hills And Far Away (EP) (2001)
From Wishes To Eternity (CD,VHS,DVD) (2001)
Wishmaster (2000)
Oceanborn (1998)
Angels Fall First (1996)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.