Deset let na scéně oslavili přednedávnem poděbradští RIMORTIS a krom výročního koncertu k tomu také podnikli symbolických „Deset kroků zpět“. Neboli probrali svou dosavadní kariéru, z níž ve smyslu jakéhosi „Best Of“ vybrali deset těch nejzvučnějších skladeb. Aby ale tahle desítková magie byla úplná, přihodili k tomu také deset skladeb zbrusu nových, a to vše vyvedli na dvou kotoučcích, označených na stejnojmenném 2CD v obráceném sledu (tj. jako první novinky a teprve poté výběr z ostatních čtyř dosavadních řadovek skupiny). Není toho tedy k prvním kulatinám zrovna málo, ale svým způsobem to vlastně vystihuje kapelu samotnou – také toho zrovna málo nedokázala.

Vždyť jak jinak nazvat deset let relativně úspěšné existence (pravda, „jen“ v domácích poměrech), rámované zmíněnými nahrávkami, jedním velmi slušným DVD a stovkami koncertů, za nimiž zůstávají stovky a možná i více nadšených fanoušků. Ano, stojí za tím vším náš starý známý speed metal alá STRATOVARIUS (koneckonců nové skladby to jenom pečetí), ale tady mi nezbývá než jen opakovat slova zde na adresu kapely již vyřčená: dokud si od své předlohy udržuje uctivý odstup, resp. vysloveně jí nevykrádá, a zároveň dokáže opakovaně předvést několik zajímavých momentů (jakože to je právě případ RIMORTIS), mám za to, že je vše vlastně v nejlepším pořádku. Novinková část alba nabízí v tomto směru těch vysloveně lepších okamžiků dokonce více, než minulý zářez „Vesmírem plout“ (viděl bych to na „Nepřítel s úsměvem“, „Ve vlnách“, „Deset kroků zpět“, „Opera v plamenech“ a „Chuť pouště“, v nichž jde opravdu o velmi slušný kovový materiál, byť s typicky melodickou příměsí), což je samozřejmě nutno vyzdvihnout, zvláště když jsem to, tedy alespoň já, po zmíněném albu z roku 2006 už ani neočekával. Z ostatních trumfů, které má k dispozici, vynáší kapela citlivě vybraný a neodmyslitelný cover („Omnia Vincit Amor“ od folkové skupiny KLÍČ), poměrně vytříbenou produkci, aranžmá i zvuk a navrch to vše přebíjí výborným výkonem Milana Hloucala, který oproti minule znovu pěje skutečně jako z partesu, nehledě na to, že se svou barvou hlasu středočechy vlastně ideálně definuje a výrazně odlišuje od ostatní konkurence (že někdy zpívá celkem neobratné a naivní veršovánky je věc druhá).

Znovu nahraný obsah druhého z disků hovoří sám za sebe (skladby „Sedmý syn“ a „S.O.S.“ mě znovu přesvědčují o tom, že album „Stín křídel“ je, tedy nejspíš krom aktuální novinky, zřejmě nejlepší nahrávkou skupiny), takže má-li někdo chuť objevovat RIMORTIS, myslím, že touto cestou se mu nabízí velmi vhodná alternativa. Pro ostatní (věci znalé) je to sice jen opakování starých známých historek, ale to přece jen není nic, co by se v rámci narozeninových oslav obvykle nedělávalo. Přejme tedy RIMORTISu do dalších let fungování především spousty múzických polibků a pochvalme mu tenhle poctivý hudební dárek, který si (samozřejmě především k potěšení všech svých příznivců) sám sobě nadělil. Pro tentokráte si to opravdu zaslouží.