OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zkusit si zahrát black metal jakoby se mezi hudebníky z jiných žánrových teritorií stalo v poslední době oblíbenou výzvou. Zřejmě tomu i dosti napomohl fakt, že se tomuto kovovému stylu podařilo proniknout i mezi posluchače v minulosti striktně odmítající vše čistě metalové, což o black metalu platilo možná i dvojnásob. Popularita a uznání, které si získali „hippíci“ WOLVES IN THE THRONE ROOM pochopitelně nemohla zůstat bez patřičné odezvy. Jedním z takových ech je i existence Američanů KRALLICE. Ačkoliv děkovat za jejich vznik a fungování pouze „vlkům“ by bylo značně zjednodušující.
Vzhledem k tomu, že jejich řady se rekrutují z členů kapel jako BEHOLD... THE ARCTOPUS, DYSRHYTHMIA, GORGUTS anebo ORTHRELM, dá se úspěšně předvídat techničtější pojetí černého kovu. V tomto směru už vše podstatné napověděl bezejmenný debut z roku 2008 a novinka „Dimensional Bleedthrough“ přímo navazuje na jeho hudební odkaz. To znamená, že KRALLICE opět potvrzují fakt, že nepatří k těm (dočasným?) vyznavačům black metalu, kteří kladou důraz na „evil“ provedení, patřičně undergroundový zvuk a bakelitově znějící bicí. Kdepak, na to mají tito muzikanti až příliš mnoho technického cítění, které se sice v hudbě KRALLICE odpovídajícím způsobem i odzrcadlilo, ale naštěstí nijak neknokautovalo tu správnou černou atmosféru. Tu umí kapela navodit na velmi solidní úrovni. Na aranžích novinky je prostě znát jak vliv koncertní šňůry s WOLVES IN THE THRONE ROOM, tak i nepovrchní znalosti zainteresovaných hudebníků v oblasti poslechu žánrových klasik.
První setkání s recenzovaným dílem dokáže být překvapivé. S přihlédnutím k faktu, že by se mělo jednat o black metal posluchače zaskočí palba „veselých“ kytarových riffů, které se valí z úvodní a zároveň i titulní skladby. KRALLICE opravdu nehodlají vzývat temné síly pekelné, ale o to více se soustředí na hudební stránku věci. Chtějí nabídnout vypilovanou a řekněme, že i chirurgicky čistou (nikoliv však sterilní v tom špatném slova smyslu) nahrávku, která sice žánrově spadá do černě kovového hájemství, ale z „ideologického“ hlediska nároční vstupní kontrolou ortodoxních vyznavačů tohoto žánru neprojde. Kdo se dokáže přenést přes tento v zásadě podružný problém, dočká se zvukově i kompozičně lahůdkové záležitosti, která i přes svoji značnou délku dokáže udržet vyšší stupeň pozornosti. Je to díky masivním a vrstveným riffům, které neúnavně bičují náladu jednotlivých skladeb. Jsou ve své podstatě typicky seversky ostré, tu silně melodické (skvělá ústřední melodie v titulní písni), tu zase hypnoticky repetitivní, ale vždy maximálně syté a doslova všeobklopující.
Často vzniká pocit, že se Američané se svými skladbami doslova mazlí. Jednotlivé rýsující se motivy nechávají dlouho dozrát. Jejich gradaci připravují až s pedantskou pečlivostí, čímž narůstá stropáž většiny kompozic k desetiminutové hranici, přičemž některé z nich jí i překračují. Co však skupina činí, činí důkladně a promyšleně. Své skladby nenatahuje samoúčelně a za cenu rozmělnění jejich sevřené atmosféry. Někdy vás oklamou až příliš odlehčenou melodií, aby po chvíli zaútočily v nekompromisním blackovém stylu („Aridity“), či pro změnu zvolí přesně opačný postup („The Mountain“). Že současná vlna amerického black metalu nemá příliš daleko k drone doomovému trýznění kytar, dokazují KRALLICE v intermezzu „Untitled“, které zároveň připraví půdu pro závěrečné finále v podobě „Monolith Of Possession“, v němž skupina na ploše osmnácti minut shrne vše důležité, co se probíralo v předchozím ději.
Alba jako „Dimensional Bleedthrough“ je radost poslouchat hned z několika důvodů. Když pominu sice neméně důležitý, leč zbytečně zdůrazňovaný fakt, že kapely jako KRALLICE dokáží svým způsobem rehabilitovat black metal u posluchačů, kteří ním víceméně pohrdají, tak nám zde zůstává výborná atmosféra, skvělá kytarová práce a sedm soudržných a pohlcujících skladeb.
Black metal bez "patřičného" ideologického pozadí? Mně to tedy rozhodně nevadí, když jej KRALLICE předvádějí ve skvělé atmosféře a v precizní technické kvalitě.
8,5 / 10
Mick Barr
- kytara, vokály
Colin Marston
- kytara
Nick McMaster
- basa, vokály
Lev Weinstein
- bicí
1. Dimensional Bleedthrough
2. Autochthon
3. Aridity
4. The Mountain
5. Intraum
6. Untitled
7. Monolith Of Possession
Datum vydání: Úterý, 10. listopadu 2009
Vydavatel: Profound Lore Records
Stopáž: 77:12
Oběvil jsem tehdá zas jedu kapelu která získala moje sympatie
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.