Pokaždé, když čtu jakoukoliv zmínku o nějakých bočních projektech členů zavedených kapel, tak se ptám, jak to s těmi bočními projekty vlastně je? Respektive jakou důležitost jim zúčastnění přikládají? Tak zrovna v případě DOOMRIDERS by možná bylo tak trochu škoda šermovat termíny jako bokovka anebo levoboček. Nate Newton je sice znám především svým trýzněním baskytary u šílených CONVERGE, ale druhé album projektu, ve kterém hraje frontmanskou roli, se svojí kvalitou rozhodně nemusí krčit v druholigovém suterénu.

Přestože zde, na rozdíl od své „domovské“ kapely, nelze od Newtona očekávat podíl na nějakém nastavování žánrových norem, neřku-li přímo revoluci, není potřeba nad novinkou DOOMRIDERS ohrnovat nos. Příjemně odehrané retro, které v první řadě věrně ctí stoner rockové tradice, není určitě tím hudebním materiálem, jež by měl žánrové fanoušky urazit. Právě naopak! Album na své ploše o jednu minutku přesahující třičtvrtěhodinovou hranici šlape jako dobře zaběhaný stroj, tedy bez nejmenšího zadrhnutí. Hutný a razantní zvuk kytar, jemuž jsou pevnou oporou jistá a neúnavná rytmika, vytváří ideální podhoubí pro neurvale nakřáplý vokál hlavní persóny. Sedmnáctka písní si pojmy jako progres či moderna k tělu příliš nepřipouští, nehledí napravo nalevo, ale jede si takříkajíc téměř výhradně to svoje. To znamená převážně kratší rychlé skladby podávané v rychlém sledu, s minimem rytmických změn, ale zato s o to silnější ústřední melodickou linkou, které se v mnoha případech dostávají okamžitě pod kůži. DOOMRIDERS se sice neprezentují kdovíjak složitě strukturovanou hudbou, ale na druhou stranu nesklouzávají ani do opačného extrému. V jejich podání se jedná řekněme, že o funkčně vyvážený poměr mezi chytlavostí a kompoziční stavbou, která se i v rámci předem stanovených možností snaží působit co nejbarevněji.

Žánrové zařazení „Darkness Come Alive“ bylo již naznačeno výše. Ano, základem je především stoner rocková divokost a nespoutanost, ke které se na této cestě velmi rády přidávají i těžší kalibry jako sludge metalová neomalenost a příjemné vzpomínání na rockové sedmdesátky a s tím spojené nefalšované rock´n´rollové cítění, kterým tito Američanům tedy rozhodně nešetří. Jednotlivé skladby, z nichž v zásadě žádná kvalitativně (ať už v lepším anebo horším slova smyslu) vysloveně netrčí z davu, by se daly velmi zjednodušeně rozdělit do dvou skupin. Na ty tvrdší, které jsou tvořené především již zmiňovanými plnotučnými riffy a uřvaným Newtonovým vokálem a pak ty méně syrové, ve kterých jsou zřetelnější náznaky melodického provedení. Společným jmenovatelem všech pak zůstává atmosféra načichlá prachem severoamerických pouští, výfukových plynů a kvalitní whisky, a to i navzdory výmluvným textům, které se v žádném případě nedotýkají banalit bezstarostného života v sedadle Harleye.

Čtyři roky starý debut „Black Thunder“ byl rovněž velmi dobrou nahrávkou, ale ani jeho kvality nedokázaly dost účinně varovat před tím, s čím DOOMRIDERS přijdou v roce 2009. „Darkness Come Alive“ je nahrávka ve své podstatě poměrně všední, což jí však nikterak nebrání v tom, aby pod touto rouškou skrývala schopnost si náležitě vynutit pozornost a uznání. Uznání v podobě rázně vztyčeného paroháče.