Hudebnímu posluchačstvu bylo záhy souzeno pochopit, proč se toto Divadlo zove snové. To, o čem mnozí ani nesnili, dovedlo virtuózní a vizionářské těleso předvést v dokonale ucelených tvarech; vždy dokázalo spojit extraordinérní instrumentální výzbroj s parádním kompozičním talentem. Zkrátka, prog rock (či metal, je-li libo), našel mocné tvůrčí duchy; takové jaké kdysi před lety objevil hudební svět v dodnes nedocenitelných novátorech PINK FLOYD. A poslední řadové album Snových – Scenes From Memory – znamenalo i posluchačský přelom. Z kapely pro labužníky se stalo všeobecně uznávané a oslavované seskupení, které jednou pro vždy dokázalo, že progresivní rock je komplexním uměním, stejně jako krmě pro uši a duši.

Jak známo, navázat na hudební mezník a přelomový počin může bývá nejošidnější, co hudebníky (a umělce obecně) může při jejich pouti natrefit. Geniální počin The Wall definitivně rozvrátil Růžové floydum a The Final Cut bylo pouze smutným hudebním epitafem ve stínu rockových monumentů minulosti. Nebo něco žánrově bližšího a trefnějšího – souputníci a jedni z mála „krok držících“ progerů – SHADOW GALLERY, kteří při vší snaze nedokázali poslední řadovkou navázat na fenomenální album Tyranny. Na druhou stranu, když se to podaří, je na světě legenda.

Nuže, uDREAM THEATER bohužel budeme muset na legendu ještě počkat. Řečeno zpříma a narovinu, Six Degrees Of Inner Turbulence svému předchůdci v mnoha směrech nestačí. Což ovšem neznamená, že by bylo propadákem, o tom nemůže být ani řeči! Snové divadlo zaznamenalo před minulého alba jednu dost podstatnou změnu – na post klávesáka nastoupil oslavovaný Jordan Rudess, od válu musel Derek Sherinian, který zkrátka nestačil. Jádro sestavy DREAM THEATER je po této události s výjimkou postu basáka totožné s projektem LIQUID TENSION EXPERIMENT, tedy projektu, který zbořil svými improvizačními běsy snad všechny progresivní limity, které zůstaly stát po kobercovém bombardování Snového divadla. Na Scenes se nová sestava předvedla brilantně, otázkou bylo, kam zamíří na novém dvoj CD...

CD 1:
Celkem pětice kompozic tvoří první část Šestistupňové turbulence. Už pohled na stopáž rozmlží zrak – nejkratší píseň má nad 6 minut, druhá nejkratší 9,5 minuty, jinak se bezpečně pohybujeme nad magickou hranicí čísla deset.
Úvodní progresivní elaborát nese jméno The Glass Prison a štěpí se do tří „aktů“, které jsou ovšem pevně spojeny do jednoho celku. Preludium Reflection načíná zhruba tří minutová pasáž, plná rytmických zlomů a proměn tempa. Vyslechneme genezi leitmotivu, několik úchvatných sól, které bubeník Mike Portnoy ještě podmazává dvěma kopáky a zakusíte několikero agresivních poloh Petrucciho kytarové hry. Celá první část se tak nese v pořádně řízném duchu, jedině v refrénu ponechávají ostatní muzikanti prostor ekvilibristice pěvce Jamese LaBrie. Přechod do druhé části obstarává návrat leitmotivu, tentokrát v režii klapkostroje Jordana Rudesse, načež přichází šoková vlna v podobě Retribution.
Kytara podladěná, riff jednoduchý, úderný, až by člověk třískal hlavou o podlahu, scratching v pozadí – zkrátka NU METAL!!! DREAM THEATER ukazují všem poďobaným pubertošům, co by mohli hrát, kdyby na to měli. Tahle progresivní odrůda odsuzovaného klonu (či zprznění) metalu má v podání mistrů jiskru. James zpívá nebývale razantně, maličko chraptí, v kontrastu k tomu zase čistě intonuje refrény. Nádhera!
Fantastický dojem z úvodní trojkompozice ovšem nabourává dlouhá sólová pasáž, která je fůzí progresivního šílenství kláves a kytary, pekelných berserků rákosníčka Johna Myunga a jeho basové rákosky, přísahal bych i na orientální původ některých pásáží. Poněkud však začínám ztrácet nit a kontinuitu.
Závěrečná část – Revelation – pak ubíhá v mnohem uvolněnějším, přesto dynamickém duchu, avšak její strohé zakončení nechává obří kompozici podivně nezavršenou a nakousnutou. Že by krejčovina horkou jehlou? Možná...

Dvojka Blind Faith je už o poznání ucelenější, ale co se týče nápadů výrazně slabší. Nese se v poněkud intimnějším duchu, kytara je hodně naefektovaná, sóla střídmější, výrazně v rockově melodickém duchu. Za zmínku stojí nádherně vzdušný a chytlavý bridge se suverénními výškami Jamese LaBrieho, jenže ten věčně svěží a udivující duch a vzmach se kamsi vytrácí. Virtuózně odehraná, ale kompozičně ochuzená skladba.
Rozpačitý dojem maximálně žehlí číslo tři – Misunderstood. Zpočátku velmi komorní, tklivá, plná podbarvujících efektů a procítěného vokálu LaBrieho. Nádherné je i violoncello, které rozechvívá rytmickou sekci. Vkus, melodická vytříbenost a „mlžná“ snovost úvodní pasáže by slušela i Bártově Illustratosféře. O to překvapivější je pak syrové škytnutí kytary a rozjitřený refrén, který jakoby v sobě obsahoval něco z elektrizující gothic rockové bouřlivosti. Náhlý rozmar přerůstá do naléhavé a disharmonizující druhé části, ve které se Rudessovi pomátne mašina a Petrucci počne vymýšlet nové stupnice a zvukové kriplíky. Je v tom energie, atmosféra a bohatýrský podíl hudebního genu, kterým se honosí jen a pouze Snové divadlo.

The Great Debate si přinejmenším zaslouží přízvisko „zajímavá“, ovšem po zevrubnějším poslechu se na jazyk derou i první superlativy. Zvuková koláž, složená z Portnoyovy mravenčí precizity, Myungova bublání, Rudessových kvilů a debaty o etice vědeckého výzkumu přerůstá do naléhavé a typicky kontrastní snové kompozice. Vyklenutý bridge, který přímo popouzí k notování versus nasraně vyřvávaný refrén – are you justified?/justified in taking/life to save life. Sólová pasáž, která se sice nepatrně vzdaluje jádru kompozice, ale v mrtvém bodě se opět plynule navrací až k úvodní koláži. Těžší na poslech – zato bohaté ložisko nových objevů.

Závěr prvního CD obstarává něžná a na první poslechy poměrně nevýrazná balada Disappear. Sluší se jí naslouchat v poklidu a vychutnává pozitivní klavírní vibrace a tradičně výborného Jamese LaBrieho. Zajímavá je též refrénová pasáž, která se objeví pouze jednou, avšak představuje absolutní vrchol skladby – rodově rozhodně patří k nejlepším okamžikům Scenes From Memory. Zaslouží si hodně soustředěný poslech, neboť přeladit se na tuhle sladší vlnu dá po předchozím progování kus práce.

Rejstřík dojmů z prvního CD je hodně široký, ovšem ani všechna pozitiva nedovedou skrýt rozpaky z netypicky neurovnaných a poněkud neučesaných pasáží. Místy chybí těsné sepjetí instrumentální ekvilibristiky a ucelenosti skladeb; ani vnitřní napětí a melodické katarze jednotlivých kompozic nedosahují úrovně předchozího alba. Lehké zklamání...

CD2:
Titulní opus Six Degrees Of Inner Turbulence je vlastně „kompoziční album v albu“. Texty vypráví osudy tří různých osob, které se náhle ocitly za hranicemi toho, co nazýváme normálnem. Vnitřní turbulence je vrhla do končin, které jsou našemu mozku zcela nepochopitelné. Stopáží překračuje osmidílný hudební příběh 42 minut, tudíž oči vykulí i kovaný příznivec psychedelických úletů. Jenže budiž doznáno, že se jednotlivá dějství od sebe podstatně liší a do jednoho celku je propojuje pouze nepostradatelný leitmotiv.

Overture se drží pevně svého názvu a v silně orchestrálním hávu se skrývají veškeré podstatné motivy, které v následujících minutách uslyšíte. Od neskutečně pozitivních a odlehčených až po šílenou fanfáru, která znalcům připomene (dosti nečekaně a silně) anglické blackery BAL-SAGOTH. Nevěříte? Vaše mínus. Na poměry DREAM THEATER se jedná o hodně zvláštní kus, který přímo svádí k zapojení živého orchestru (ačkoli Jordan Rudess a jeho klapky odvádějí nádherný kus práce).

About To Crash se vyloupne z Overtury výrazným klavírním partem, který ve spojení se vzletným kytarovým riffem připomene krajany SAVATAGE. Vůbec je to skladba hozená do vděčných a snadno stravitelných not s nepřehlédnutelným rukopisem svých tvůrců (zejména v refrénu). Prudký přechod do bouřlivé War Inside My Head nastínila už Overtura, ovšem v podání Petrucciho milky to působí ještě divočeji a překvapivěji. Názvu nezůstává Válka uvnitř hlavy nic dlužná – centrální motiv je šílený, stejně mrazivě působí výkřiky Jamese LaBrieho. Šílenství stupňuje vůbec nejkomplikovanější a nejtěkavější výbřed „The Test That Stumped Them All“. LIQUID TENSION EXPERIMENT jsou nebývale silně cítit z pekelně zamotaného instrumentálního klubka, důrazný LaBrie vše jen umocňuje. Brutální salvy kytary a bicích explodují v sousedství štěbetajícího falzetu šílencova. Nejsžíravější pecka celého kompletu.

Něžná Goodnight Kiss na první pohled klidní rozbouřenou hladinu, ovšem po idylickém úvodu se začnou z hlubin vynořovat disonance, které vyvrcholí ve strhujícím finále. Geneze temných not probíhá nepozorovaně, o to je tumoróznější. Vše načne Rudessův ponurý sborový efekt, následně se pomátne i Petrucci. Něco neuvěřitelného, tělem probíhá mrazení, matka pláče nad dcerkou, která se vzdálila světu normálních lidí, strojový tikot JIPkových přístrojů... Příšerný očistec!!! Vrcholný bod alba, jehož zlom mi nevím proč evokuje Floydovský „The Fletcher Memorial Home“. Silná imprese, omlouvám se...

Uvolnění a svěží závan přináší prosvětlená a radostná Solitary Shell, příběh chlapce, kterého vnitřní turbulence uvrhne do vnitřní izolace před světem. Zaslouží-li si nějaká skladba nálepku hit, pak právě tato. Zpěvná, okouzlující, pozitivní, nazdobená flamengovým sólem a jazzovým klavírním partem... Optimismus a vzmach podporuje i repríza About To Crash, která je ještě o chloupek vzletnější a chytlavější než její sestřička z úvodu. Pochvalu si zaslouží, jak rafinovaně a bez křeče se obě skladby spojují navzdory vzdálenosti. Ani tentokrát ovšem slunné počasí nevydrží a v samotném finiši svede radostný motiv úpornou bitvu s pošahanou Válkou uvnitř hlavy. Bitvu vítěznou, tudíž libé tóny mohou směle vstoupit do závěrečného grandiózního finále Losing Time, kde nezakrytě oslaví své vítězství decentní a dojemnou souhrou všech členů Snového divadla. Melancholické podtóny nemizí, jsou ovšem naplněny nadějí, závěrečným výškovým galashow Jamese LaBrieho a úchvatnými stěnami Rudessových kláves. Jak tenká je hranice mezi zdravou myslí a šílenstvím? Šest stupňů vnitřní turbulence.

Druhé CD je výrazně tedy jak vidno výrazně ucelenější a nemá slabších míst. Jen je o kus jinde, než by člověk očekával, trochu více se přibližuje běžnému posluchači, o poznání silněji brnká na líbivé struny, aniž by podlézalo. Přijetí či nepřijetí této tváře DREAM THEATER je vnitřní záležitostí každého posluchače, mě osobně připadá přesvědčivější, nežli poněkud rozporuplný obsah prvního kotoučku. Jak je tedy zhodnotit? Jsou to sice dvě CD, ale tvoří jedno album. Jedno album, dva světy. První z nich rozkolísanější, druhý uzavřenější (ale ne bez prvků kontroverze). Hodnoceno zvlášť – první CD 7/10, druhé 9/10. Trocha matematiky nám vygeneruje pro komplet osmičku, která je vzhledem ke kvalitám předcházejícho počinu velmi spravedlivá.