THE FOREST FORGETS - Of Wind & Willows
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Švédi EUROPE prilákali do prešovskej športovej haly značný príval fanúšikov, no trúfam si povedať, že väčšina z nich neprišla kvôli ich novej tvorbe. Na konci osemdesiatych rokov minulého storočia boli rockovou megakapelou, ktorá nemala problém vypredať štadióny a dnes v podstate žijú už len z dozvukov vtedajšieho EUROPE ošiaľu. Že si tento status z minulosti žijúcej kapely nie celkom zaslúžia určite vedia tí fanúšikovia, ktorí poznajú ich comebackové albumy a snáď sa o tom presvedčila aj väčšina návštevníkov prešovského koncertu. Predkapelu MOTORBAND som žiaľ nestihol, takže o nich informovať nebudem, preto poďme rovno k veci.
EUROPE bez veľkých ceremónií a rečí vyšli na pódium presne o ôsmej večer a hneď na začiatok zaradili titulný song z najnovšieho albumu „Last Look In Eden“, ktorým presvedčivo naštartovali svoju show. Tá čerpala z celej diskografie skupiny a nepoznať aspoň trochu tvorbu zoskupenia, asi by som len hádal, ktorá z nasledujúcich skladieb je z ktorého obdobia. EUROPE dokážu naživo aj do tých starších prepašovať modernejšie a sviežejšie podanie a na druhej strane do nových skladieb úspešne integrovali klasický europovský feeling. Zloženie skupiny sa vrátilo k stavu okolo albumu „The Final Countdown“ (1986), takže na pódiu sme mali možnosť vidieť päť skvelých muzikantov (Joey Tempest – spev a gitara, John Norum - gitara, John Leven - basgitara, Mic Michaeli - klávesy, Ian Haughland - bicie). Po úvodnom bloku štyroch skladieb a krátkom Joeyovom príhovore v slovenčine siahli Švédi do absolútnej histórie, konkrétne k skladbe „Scream Of Anger“ z roku 1984. K slovenčine sa Joey vrátil viackrát a hoci mu veľmi nešla, rozumel mu každý. Našťastie spievanie mu šlo omnoho, omnoho lepšie. Najviac som si koncert užíval pri jemnejších a tvrdších skladbách a na druhej strane som sa mierne nudil pri tých klasickejších - rockových. Pritom sa mi paradoxne páčila aj akustická „Prisoners In Paradise“, ktorá nepatrí, tak ako aj celý rovnomenný album, k mojím obľúbeným. Publikum samozrejme najlepšie reagovalo na staršie a osvedčené songy, ktorých refrény spievalo spoločne s majstrom Tempestom a miestami aj za neho. Joey poskakoval, pobehoval, okrem svojho perfektného spevu sa občas blysol aj obsluhou elektrickej a akustickej gitary. Druhá výrazná postava zoskupenia, gitarový hrdina John Norum, sa nenechal hyperaktívnym frontmanom zahanbiť a okrem nadštandardného muzikantského výkonu nám predviedol inštrumentálku „Optimus“ zo svojej sólovky. Tá sa mi páčila natoľko, že by som pokojne vymenil niektoré „europeovky“ za viac songov z Norumovej sólovej tvorby. Práve po tejto skladbe došlo na už vyššie spomínanú niekoľkoskladbovú nudu, ktorú som si krátil sledovaním perfektnej práce pána Haughlanda, výborného bubeníka, ktorý zaujal aj na EUROPE netypickým imidžom - vyholenou hlavou. Z letargie ma chlapi vytrhli až skladbami „Cherokee“ a „Rock The Night“ z prelomového albumu „The Final Countdown“, ktoré boli neklamným znakom, že budeme končiť. Tak sa aj nakoniec stalo, našťastie len dočasne.
Po krátkej prestávke a neodmysliteľnom vyvolávaní publikom EUROPE prekvapili zaradením poriadne tvrdej „The Beast“ z aktuálneho albumu, namiesto všetkými očakávanej hitovky „Carrie“. Tento odvážny krok bol síce nečakaný, no minimálne moju osobu dosť potešil. Absolútny koniec patril neodmysliteľnej „The Final Countdown“, ktorej absencia by bola absolútnym sklamaním a určite potešila všetkých staromilcov v publiku a priznám sa, že aj mňa - veď „The Final Countdown“ je skvelý song, ktorý nestratil nič na svojej sile ani za tých dvadsaťštyri rokov od vzniku.
Prešovský koncert EUROPE sa síce nedá označiť za nejaký prelomový a ani nič nového prinášajúci, no určite nesklamal. Dočkali sme sa na naše pomery nezvyklo perfektného zvuku a výbornej show, ktorá bola dôkazom toho, že EUROPE aj dnes ešte majú čo rockovému svetu ukázať.
Setlist: Last Look At Eden, Love Is Not The Enemy, Superstitious, Gonna Get Ready, Scream Of Anger, No Stone Unturned, Let The Good Times Rock, Prisoners In Paradise, Open Your Heart, Stormwind, Optimus (John Norum solo album), Seventh Sign, New Love In Town, Start From The Dark, Cherokee, Rock The Night, The Beast, The Final Countdown
Postmetalový koktejl, ve kterém je namixováno hodně rozdílných vlivů, od DEFTONES přes náznaky TOOL až k post rocku či dravému i melodickému post hardcore. Trochu zvláštní koktejl, ale říz to rozhodně má.
Moje první setkání s tvorbou této rakouské kapely probíhá za asistence emocemi prosycené muziky z různých "post" žánrů. Je tam dostatek nápadů i děje, aby to utáhlo přes hodinu trvající stopáž a zároveň motivovalo k opětovnému poslechu. Fakt supr chlapy!
Tradiční melodický heavy metal, ovšem výborný. Na desce je vše v pořádku, kvalitním zpěvem počínaje a vymazlenou produkcí konče. V rámci žánru mohu jen doporučit, jen tomu chybí nějaká ta vlastní přidaná hodnota.
Zmar nad zmar. GRAVE DIGGER přestali být opravdu zajímaví někdy kolem alba "Ballads Of A Hangman" (2009) a od té doby už si vlastně jen zoufale tahají ze své riffové zastavárny, co jim dříve nepřišlo dost dobré. A tentokráte to tedy rozhodně dobré není.
Parádní švédský old school death, který se vrací v čase do devadesátek a servíruje správně dusivou porci švédské žánrové klasiky zarámovanou do charakteristického chrastivého zvuku. Tohle by mělo chutnat především fanouškům starých DISMEMBER a ENTOMBED.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.