LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Z dnešního pohledu je právě „Horrorscope“ tím albem, díky kterému se OVERKILL podařilo rozšířit řady svých fanoušků a zachovat si dlouhodobě budovanou kvalitativní úroveň vlastní tvorby. Mohlo za to zřejmé zjednodušení struktury skladeb a s tím ruku v ruce jdoucí navýšení jejich melodiky, což v podstatě znamenalo logické otevření se větší posluchačské obci, než výhradně té thrash metalové. Už tedy nešlo tolik o sevřeně až klaustrofobicky působící thrash, stojící na desítkách kytarových riffů, jako spíš o odlehčený, byť stále agresivní power metal, s jasnější a na první poslech přístupnější strukturou všech zde umístěných skladeb. Celkový (tj. více „heavy“) výraz alba také jednoznačně ovlivnil odchod dlouholetého kytaristy Bobbyho Gustafsona, který byl již v roce 1990 nahrazen hned dvěma mladšími strunotepci Robem Cannavinem a Merritem Gantem. Vlastně lze s trochou nadsázky tvrdit, že tohle dílko znamená pro OVERKILL téměř to samé, co pro METALLICU černé album.
Začne se pěkně zostra, protože hned úvodní „Coma“ je vysokorychlostní metalová šleha, opatřená skvělými kytarovými party, neskutečným tahem na branku a krátkým, o to však výraznějším refrénem. Skladba stojí na spolupráci Blitze s ostatními spoluhráči, kteří jej zde vytrvale podporují prostřednictvím vokálů. Právě tohle byl vždy u OVERKILL častý prvek jejich prezentace. Další dvě položky, a sice „Infectious“ a „Blood Money“, jsou rovněž velmi povedené. Jde totiž o typickou ukázku stavu věcí té doby – oba songy stojí na výrazných kytarových riffech, jejichž počet na skladbu byl oproti nedaleké minulosti této kapely (a nebyl to jen případ OVERKILL, zjednodušovali i METALLICA, TESTAMENT, MEGADETH a EXODUS) nápadně omezen. Obě položky oplývají jak potřebným nápadem, tak skvělými instrumentálními výkony všech zúčastněných, ale i osobitou power metalovou melodikou. Naopak následující „Thanx For Nothin´“ nezapře, že si newyorský kvintet občas rád obohatí tvorbu nějakým tím punkovým úletem. Song, podle kterého se původně mělo jmenovat celé album, tedy „Bare Bones“, zaujme klavírním úvodem, jinak se však vrací k zažitému modelu druhé a třetí skladby. Za to skutečná titulní skladba „Horrorscope“ je ponuré inferno stojící na pomalejších tempech a záhrobní atmosféře, ze které až mrazí. Zvláště když Bobby „Blitz“ Ellsworth frázuje nebo svým svojským způsobem pěje v refrénu o zvěrokruhu zla. Jak „New Machine“, tak „Live Young, Die Free“ představují poctivý power metal té doby v zelenočerném balení. Naproti tomu lehce najazzlá kytarová instrumentálka „Frankenstein“ se z celku trochu vymaňuje a plní zde spíš funkci představení nového kytarového dvojzápřahu Cannavino/Gant. Vrchol alba však spatřuji ve dvou posledních písních. Ať už mám na mysli skvělou „Nice Day … For A Funeral“, stojící hlavně na opravdu výrazném strojovém riffu a refrénu, který má schopnost uhranout, nebo naopak tesknou „Soulitude“, připomínající svojí strukturou (kdy se v druhé polovině jinak baladický song zlomí v rychlý úprk) staré BLACK SABBATH, vždy jde o skladby, díky kterým si OVERKILL zaslouženě vydobyli status metalové stálice překonávající bez větších problémů hned několik desetiletí.
Album „Horrorscope“ slavilo ve své době velký úspěch a otevřelo tak tvorbu OVERKILL širší posluchačské obci. Ostatně, stejně jako se to povedlo METALLICE se zmiňovaným černým albem, MEGADETH s „Countdown To Extinction“ nebo TESTAMENT s „The Ritual“. Dodnes platí za jeden z vrcholů téměř třicetileté kariéry těchto metalových stálic z New Yorku, na který měl (kromě kapely) nemalý vliv také producent, jenž se v té době stal synonymem pro ostrý „power“ kytarový riff – Terry Date. Vždyť si vzpomeňte, co v té době dokázal s PANTEROU.
Album, které dostalo hudbu OVERKILL blíže k širší posluchačské obci. Už ne tolik sevřený a na desítkách tvrdých riffů stojící thrash metal, ale odlehčenější, více přehledný power metal s melodičtějšími songy. Jeden z vrcholů kariéry skupiny.
Bobby "Blitz" Ellsworth
- zpěv
Rob Cannavino
- kytara
Merrit Gant
- kytara
D.D.Verni
- baskytara
Sid Falck
- bicí
1. Coma
2. Infectious
3. Blood Money
4. Thanx For Nothin´
5. Bare Bones
6. Horrorscope
7. New Machine
8. Frankenstein
9. Live Young, Die Free
10. Nice Day...For A Funeral
11. Soulitude
Scorched (2023)
The Grinding Wheel (2017)
White Devil Armory (2014)
The Electric Age (2012)
Ironbound (2010)
Immortalis (2007)
ReliXIV (2005)
Killbox 13 (2003)
Wrecking Everything (live) (2002)
Bloodletting (2000)
Coverkill (1999)
Necroshine (1999)
From The Underground And Below (1997)
Fuck You And Them Some (1997)
The Killing Kind (1995)
Wrecking Your Neck - Live (1995)
W.F.O. (1994)
I Hear Black (1993)
Horrorscope (1991)
The Years Of Decay (1989)
Under The Influence (1988)
Taking Over (1987)
Fuck You (EP) (1987)
Feel The Fire (1985)
Vydáno: 1991
Vydavatel: Atlantic Records / Megaforce
Stopáž: 53:20
Produkce: Terry Date a OVERKILL
-bez slovního hodnocení-
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.