Když se v průběhu nahrávání třetí desky rozhodl hlavní tahoun METAL CHURCH, kytarista a skladatel Kurdt Vanderhoof, že již nadále nebude členem této seattleské power metalové úderky, hodně fanoušků bylo zvědavých, jak si zbytek s poměrně velkou ztrátou poradí. A to měli METAL CHURCH právě za sebou další podstatnou personální změnu, kdy jejich původního frontmana Davida Waynea rok před tím nahradil zcela neznámý Mike Howe z kapely HERETIC. Paradoxem je skutečnost, že odejitý David Wayne spojil své síly se zbytkem HERETIC, aby vznikla kapela REVEREND, která to v následujících sezónách dotáhla na dvě uspokojivé řadovky. Pro nás je však podstatnější, co se dělo dále v táboře METAL CHURCH, kteří pod producentskou taktovkou Terryho Datea a za stálé skladatelské spolupráce s bývalým šéfem Vanderhoofem vybrousili skvostný drahokam, jenž se stal synonymem kvality na americké speed/thrash metalové scéně konce osmdesátých let.

Je třeba si na rovinu přiznat, že novic Mike Howe hlasově dokonale zastínil svého předchůdce u mikrofonu. Wayneův projev totiž odpovídal staré metalové škole poloviny osmdesátých let, tedy operoval v hysteričtějších, vyšších polohách, kdežto Howe se cítil jako ryba ve vodě jak v nižší „silové“ poloze (většinou užité v nadupanějších riffových číslech), tak v té něžnější (to naopak dokazují dojemné baladické začátky některých rozmáchlých skladeb). Byl zkrátka všestrannějším zpěvákem, s větším rozsahem, čemuž se také přizpůsobil nový materiál, který vykazoval silné tendence k epičtější struktuře skladeb, na albu narostlých do sedmiminutových délek. Vanderhoofa nakonec v sestavě nahradil John Marshall, šikovný týpek, který se za pár let vyznamenal zaskočením na postu kytaristy za popáleného Jamese Hetfielda (incident s pyrotechnikou v Montrealu v roce 1992) při některých koncertech METALLICY, putující tou dobou na turné s GUNS N´ ROSES. Marshall utvořil v METAL CHURCH silný kytarový tandem se zkušeným Craigem Wellsem, což byl do té doby (hned po Vanderhoofovi) co se skládání týče druhý nejdůležitější člověk v kapele, kterou jinak na kvintet doplňovali zkušení borci z rytmické sekce, Duke Ericsson na basu a bubeník Kirk Arrington.

Díky Dateově produkci získal nový sound METAL CHURCH na větší síle a mohutnosti. Již majestátní úvod v podobě „Fake Healer“ prozradí, že se zde hodně věcí změnilo. Hutné power metalové riffy udávají tempo skladby a Howe pěje doslova jako o život. Jakoby METAL CHURCH získali definitivně na vážnosti. Již žádné „bigbítové“ popěvky podobné „Start The Fire“ z minulé řadovky „The Dark“ (1986), nýbrž velkolepé suity nabité srdnatým vokálem a hutnými riffy. Následná „Rest In Peace“ začíná ve středním tempu, ale postupně přeroste v uragán rychlých kytarových breaků. Znamenitá jsou zde hlavně kytarová sóla tandemu Wells/Marshall. Skladby „Anthem To The Estranged“ a „Badlands“ představují to nejlepší, co kdy vyšlo pod značkou METAL CHURCH. Rozsáhlé epické kompozice začínají akustickým úvodem a něžným Howeovým zpěvem, aby v průběhu dalších minut došlo v obou případech k neskutečné gradaci. Obě položky patří do zlaté pokladnice power metalové hudby – skvělý Howe, originální melodika songů, atmosféra, příběh, dramatičnost, mohutné riffy, skvělé výkony všech zúčastněných, výborná produkce Terryho Datea. Celé album posléze nepolevuje z vysoce položené laťky a ve velkém stylu pokračuje burácivou „The Spell Can´t Be Broken“ nebo rychlou „Cannot Tell A Lie“. METAL CHURCH svou nemalou formu potvrdili ještě o dva roky později velmi povedeným albem „Human Factor“ (1991), které na rozdíl od epického „Blessing In Disguise“ působilo přeci jen o trochu hitověji. Prvnímu albu z éry Mikea Howea však nelze upřít fakt, že s definitivní platností postrčilo hudbu METAL CHURCH do vrcholné metalové soutěže, byť již za sebou měli povedený svěží debut „Metal Church“ (1984) a dvojku „The Dark“ (1986), kterou zpětně hodnotím jako slepou uličku a „album samé kdyby“.