OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zvláštní záležitost i po letech toto album. BROKEN HOPE se do té doby prezentovali především obhroublým a nepříliš nápaditým death metalem až po krk ponořeným v bahně gore textů. Tedy něčím, co si nečinilo a koneckonců ani nemohlo klást v rámci scény příliš velké ambice. Přesto se jim však alespoň v určitých posluchačských kruzích podařilo vybudovat solidní renomé osvědčených krvavých zvrhlíků. Pak však přišlo „Loathing“ a vše bylo rázem jinak. Těžko soudit, kde se v BROKEN HOPE, i přes některé zjevné náznaky z předchozích nahrávek, vzalo tolik svébytné kreativity a energie, se kterou vás tohle album chytne pod krkem a nepustí, ani kdybyste mu slíbili modré z nebe.
Mít artwork od Wese Benscotera se v těchto dobách považovalo za otázku prestiže a příslušnosti k žánrové elitě. Je logické, že časem se práce tohoto pozoruhodného umělce začaly nebezpečně podobat jedna druhé, což však není případ kresby zdobící obal „Loathing“. Absence původního loga a na první pohled myšlenkově ne zcela uchopitelná malba zobrazující zdeformovanou lidskou(?) hlavu vzbuzovaly ještě před samotným poslechem alba mnohé otázky. BROKEN HOPE se nejen vizuálně, ale i lyricky vzdali přímočaré a, proč to neříct, i hloupé gore tematiky a pustili se více do hloubky těchto „nepříjemných“ témat.
Druhá polovina devadesátých let minulého století byla vůbec velmi příznivým obdobím především pro zámořskou brutální deathovou scénu. Nemá cenu vyjmenovávat špičková díla, jež v oné době spatřila světlo světa, ale právě jedním z možná dnes už méně nápadných produktů této pro death metal nesmírně kreativní epochy je i čtvrté a jak se časem ukázalo i nejzdařilejší album této zámořské pětice. Jak již bylo řečeno, skupina se tematicky posunula od gore klišé směrem k sofistikovanějšímu zkoumání patologických lidských jevů. Ještě výraznější transformací však přešla hudba samotná. V tomto směru se pětice dokázala obdivuhodně výrazným způsobem vymanit ze žánrového stereotypu a vykolíkovat si v přeplněném smrtícím kovovém kolbišti svůj vlastní autonomní prostor. „Loathing“ doslova stojí a padá s nesmírně intenzivním hudebním pojetím. Ptackovému hlubokému growlingu se dostává obrovitého prostoru a jeho hlas utichá prakticky jen v momentech, kdy přenechává místo sólující kytaře. BROKEN HOPE dávkují riffy v obrovském sledu. Když už se zdá, že jejich intenzita začne polevovat, kapela zařadí ještě vyšší rychlostní stupeň, čímž se jen znásobuje velmi specifická nervní atmosféra provázející celou nahrávku. Nejedná se však o žádné vysokorychlostní závody zběsilých sypaček. Intenzita projevu BROKEN HOPE tkví především v doslova v nezastavitelném riffování, kterou ještě umocňuje Ptackův neúnavný vokál frázující až s chirurgickou přesností v rytmu bicích. Kytarová sóla pak vše především účelně vyšperkují. Nesnaží se zbytečně exhibovat, ale spíše naopak občas výborně poslouží ke zmírnění napětím způsobeným hudební intenzitou předchozích okamžiků.
Příznivý hrací čas kolem 37-mi minut plně umožňuje udržet míru náladového neklidu i pozornosti posluchače. Jeho polovinu a závěr protínají dvě na poměry kapely „experimentální“ instrumentální kompozice odehrané za pomocí kláves a samplů. Jejich hlavním záměrem je však nechat alespoň na krátkou chvíli oddechnout strhujícímu tempu a intenzity, kterou symbolizují všechny ostatní skladby. Jednotlivé příklady se pak hledají jen těžce, neboť nahrávka tvoří jednolitý celek bez výraznějších kvalitativních výkyvů. Mám-li si však tentokráte ukázat prstem na nejoblíbenější skladbu, tak bych volil asi tu s názvem „Skin Is In“. Pětiminutový úder na solar, ve kterém se mísí vše výšeuvedené. Neutuchající riffová smršť, na pokraji vyčerpání působící growling i ozdobná a osvěžující sóla, doprovázené blahodárným uvolněním tempa.
„Loathing“ nepatří mezi ty nezapomenutelná žánrová díla, který by se neustále vystavovala na odiv a se kterými by se měly porovnávat současné nahrávky. Svým těžko popsatelným způsobem je to i nahrávka nepříjemná. Jako věci a jevy, které popisuje. BROKEN HOPE prostě tentokráte trefili přímo do černého. Kapela až nyní zapůsobila tak, jak se o to v minulosti snažila a přitom k tomu použila inteligentnějších prostředků, které se nesnaží působit pouze v prvním plánu. Je to zkrátka i po letech nenápadné album téměř zapomenutého spolku, jehož existence s v minulých týdnech připomenula díky tragické události – sebevraždy vokalisty s českými kořeny Joe Ptaceka. Fungování BROKEN HOPE bylo ukončena v roce 2002 po sporech uvnitř kapely a uprostřed nahrávacího procesu nového alba. Ptackova smrt přišla právě v době, kdy se už dost reálně uvažovalo o reunionu. Těžkou však soudit, jestli by dnes Američané byli schopni přijít s něčím tak svébytným, jako je tato nahrávka. Tuto otázku už rád přenechám někomu jinému...
Paul Griffin
- kytara
Shaun Glass
- basa
Ryan Stanek
- bicí
Jeremy Wagner
- kytara
Joe Ptacek
- vokály
1. Siamese Screams
2. Translucence
3. The Cloning
4. Reunited
5. High On Formaldehyde
6. A Window To Hell
7. Skin Is In
8. Auction Of The Dead
9. He Was Raped
10. I Am God
11. Deadly Embrace
Mutilated And Assimilated (2017)
Omen Of Disease (2013)
Grotesque Blessings (1999)
Loathing (1997)
Repulsive Conception (1995)
The Bowels Of Repugnance (1993)
Hobo Stew (7'') (1993)
Swamped In Gore (1991)
Demo (demo) (1990)
Vydáno: 1997
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 37:38
Produkce: Brian Griffin
Studio: Quail-Tone Productions
Nejlepší album kapely a jedno z nejlepších ve svém ranku. R.I.P. Joe !
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.