„Duše nového stroje“ neznamená pouze název debutového alba této americké metalové legendy, ale zároveň plně symbolizuje i jeho nosnou myšlenku, nebo chcete-li ideové poselství. V době, kdy se death metal již dávno stal dospělým členem rozrůstající se rodiny kovových subžánrů a hlasitě klepal na bránu metalového mainstreamu, se postupně objevovaly čím dál odvážnější pokusy o oživení stále ještě velmi ortodoxního směru tvrdé kytarové muziky. Jednou z kapel, které se to povedlo a jejíž styl se postupně transformoval ve svébytný žánr, byla i čtveřice FEAR FACTORY.
Zrod jejich šokujícího debutu však nebyl vůbec jednoduchý. Když kapela začala v roce 1991 nahrávat s tehdy ještě nepříliš známým producentem Rossem Robinsonem album „Concrete“, všechno se zdálo být dobře připravené pro očekávaný úspěch, jež se měl po dovršení celého procesu záhy dostavit. Osud tomu však chtěl jinak. Skupina po sporech pramenících z nespokojenosti s podmínkami uvedenými v nahrávacím kontraktu od všech původních dohod ustupuje. Za pár měsíců se však opět zavírá do studia a tentokráte pod dohledem Colina Richardsona a s pozměněným názvem na „Soul Of A New Machine“ konečně vypouští do světa svojí vytouženou nahrávku.
Death metal tvořil v počátcích tvorby FEAR FACTORY výrazně dominantní složku, avšak již od úvodní nelítostné skladby „Martyr“ je jasné, že jej skupina nehodlá předvádět v jeho ustálené a tradiční podobě. V žilách jim vždy kolovala i silně melodická krev, což sice syrově znějící Cazaresova kytara příliš nereflektovala, ale Bellovy vokální polohy už rozhodně ano. Je zřejmé, že skupina měla už hned na svém debutu jasné stylotvorné ambice a tyto hodlala i náležitě naplňovat. Na svoji dobu naprosto nezvyklé zapojení čistých pěveckých poloh zapůsobilo jako blesk z čistého nebe a přestože se ve své podstatě nedalo hovořit o nějaké veliké revoluci, v těchto hudebních sférách se doposud jednalo prakticky o neslýchaný prvek. Ten se postupem času vypracoval v nezaměnitelný trademark amerických, který tak fantasticky rozpracovali o tři roky později na albu „Demanufacture“. Důraz na silně melodické refrény jim však nechyběl ani na prvotině. Jednoduchý vzorec tvořící brutální vokály ve slokách a chytlavý refrén, aplikovali především ve skladbách, z nichž se staly i úspěšné koncertní hity. Zatímco v úvodní „Martyr“ se omezují na jednoduchou deklamaci úderných sloganů, ze „Scapegoat“ se okamžitě stala hymna právě se rodícího žánru. Hopsavý rytmus explodující v téměř, ač to může znít až bizarně, stadiónovém refrénu, je možná i nejvýraznějším kusem z nahrávky. Nevídanost spojení zaobalení ryze hitového nápěvu death metalovou slupkou byla na počátku devadesátých let neoddiskutovatelná.
Co však, kromě postupného vytržení z death metalových kořenů a přesazení do půdy zorané vlastnoručně vytvořeným stylem, už FEAR FACTORY na dalších nahrávkách nikdy nezopakovali, je i specifická chladná atmosféra podobná filmům zvěstujícím neradostnou blízkou budoucnost. Ostré a syrové kytarové riffy vytvářejí odlidštěnou zvukovou hlubinu, z jejíž útrob znějí schizofrenní vokály Burtona C. Bella. Střídání zlověstně útočných a naléhavě znějících zpěvných poloh jakoby symbolizovalo pomyslný souboj dobra se zlem. Jak si FEAR FACTORY představují výsledek tohoto nikdy nekončícího boje napoví jak závěr alba, který se po vyvrcholení v podobě skvělého písňového dvojbloku „Lifeblind“ a „Scumgrief“ už nese zcela v intencích dobového a postupem času i lehce nudícího death metalu, včetně některých čistě žánrových záležitostí („Desecrate“, „Manipulation“), tak i neradostné a nekomplikované texty. V četných rozhovorech, následujících prakticky okamžitě po uvedení alba na trh, zmiňovanou zálibu ve válečných a sci-fi filmech připomene vtipně vložená militantní modlitba z Kubrickovy „Olověné vesty“ („Crisis“) anebo výmluvný citát vypůjčený ze snímku „Blade Runner“, použitý ve skladbě „Flesh Hold“.
Spojení FEAR FACTORY a Colin Richardson se tedy nakonec ukázalo být osudovou záležitostí. Co se dělo o tři roky později je už samozřejmě jiná kapitola. K té by však nikdy nedošlo, nebýt prvního skvělého kroku, který kapela udělala s tímto albem. To možná v přehrávačích většiny fanoušků amerických netráví tolik času, jako jejich pozdější počiny, avšak stále představuje nahrávku s minimálními příznaky stařecké demence. Že to FEAR FACTORY na tehdejší stále ještě silně konzervativní metalové poměry myslí s experimenty vážně, dokázali hned o rok později v podobě remixů některých skladeb ze „Soul Of A New Machine“, jež vyšly pod názvem „Fear Is The Mindkiller“. Ani materiál pořízený za asistence Rosse Robinsona se neztratil. Když se v roce 2002 skupina dočasně rozpadla, okamžitě a bez jejího souhlasu vychází „reedice“ „Concrete“. Nahrávka ukazuje syrovější a neurvalejší podobu skladeb ze „Soul Of A New Machine“ a i navzdory nepříliš velikému nadšení tehdejších členů skupiny představuje velice pozoruhodný důkaz vývoje, jakým si kapela prošla pod Richardsonovým dozorem.