Recenze desky „Tail Swallower and Dove“ je další z mnoha v kategorii „pozdě, ale přece“. Datum vydání 2.10.2008 nejspíše mírně rozdráždí permanentní čtenáře-žadatele všemožných hudebních novinek, na druhou stranu nejen z přítomnosti je člověk živ. Proč se tedy neohlédnout v čase za něčím, co za tu námahu rozhodně stojí?

Vždycky mě bavilo vyhledávat informace škatulkující kapely, jenž jsem si sám nebyl schopen nějak přesně zařadit a Američani THESE ARMS ARE SNAKES jsou podobný případ. Hudební forma, se kterou si kvarteto ze Seattlu od roku 2002 začalo vydobývat své renomé, a jež je dovedena k dokonalosti na právě recenzovaném albu, připomíná zmatený obraz, kde je nervní barevné vyvedení v impresionistickém nádechu zběsile rozmazané agresivními tahy tlustého štětce. Ano, správně pokukujete na grafické provedení obalu desky, přičemž jednoduchý booklet je vyšperkován v ještě kreativně odvážnějším duchu.

Hlavním znakem kapely je rozervanost tikající mezi podrážděností a klidem. Oba diametrálně odlišné stavy jsou na nahrávce jakoby napěchovány do stejného momentu. Něco jako výbušnina, která se těsně před výbuchem sama deaktivuje. Schizofrenního vyznění je dosahováno hlavně díky unikátně vypilované spolupráci kytary a basy laděných na (post) rockových vlnách, z dálky modulovaných hard-corovými rušičkami. Oba nástroje, i když se tak na první pohled možná může zdát, přímo neuštknou, ale jako hadí pár vás rafinovaně obmotávají svými drsnými těly ošlehanými pískem a sluncem, aby se postupně v rytmu stejně trpělivě obsluhované bicí soupravy tvarovalí do zmenšující se škrtící smyčky. Takto jste za asistence všudypřítomných microKORG mašinek přiváděni do zvláštního stavu bezvědomí, vyvolávajícího pocit jakéhosi druhu dříve nepoznané omamující rozkoše. Nejste surově biti, ale promyšleně až s mateřskou láskou mučeni pod taktovkou zběsilého, ne však zmateného zaklínače hadů, který namísto píšťaly diriguje své dvě kroutící se bestie punkově naléhavým (nikoliv laciným) řevem, ale i ležérně odevzdaným vokálem, jehož barvu budete jenom těžko vymazávat ze svých sladko-trpkých nočních můr. Čtveřice snesoucí srovnání s JESUS LIZARD hudební rozmanitostí určitě nešetří, na druhou stranu se ani neuchyluje ke zbytečnému exhibicionistickému plýtvání uštědřeným talentem. Každá z deseti vyrovnaných skladeb nás odlišnými cestami dovádí k onomu výše vyvolávanému pocitu pomalu budované psychedelické atmosféry. Neustálé souboje protikladů přináší i textové vybavení nahrávky, uzavírajcí minimalistický bludný kruh vystužený delikátním strojově studeným zvukem.

„In death we could perhaps feel alright. In death perhaps we could burn all night. In death perhaps we could come back alive but perhaps life could just be alright“

„Long and Lonely Steps“

THESE ARMS ARE SNAKES, kteří bohužel v polovině letošního ledna oficiálně ukončili svojí činnost, se svými třemi dlouhohrajícími počiny, několika splitky a jedním EP zanechali výraznou stopu v žánru pojmenovaném math-rock. Osobně tohoto konce velmi lituji, protože pánové z města grunge potvrzovali mojí (a asi i Strayovu) teorii, že svěží hudební postupy v ne-maistreamových vodách vedou už pouze přes rockové mosty.