Těch „zaručených“ komentářů, jako stín doprovázejících každou emisi nové desky DARK TRANQUILLITY, bylo vydáno již nespočetně. Co album, to proklamovaný návrat do dávné historie, častokrát až někam k „The Gallery“ (1995), nejzářivějšímu to klenotu celé gothenburské revoluce. A výsledek? Vždy stejný, na trh se přikutálel „jen“ další kotouček věrně pokračující v tradici započaté vydáním „Haven“. Nahrávce, kde architekti severského melodického thrash/death metalu učinili první krok stranou do té doby přísně respektované progresivní linie. V roce 2010 směřuje na pulty obchodů již deváté řadové album DARK TRANQUILLITY „We Are The Void“ a sympatický frontman Švédů Mikael Stanne tentokráte dí: „nahrávka je složitější a více seriózní“. Dobrá, pojďme se jí tedy pořádně podívat na zoubek.

„Whenever something sounds similar to what we´ve done before we just throw it away and move on“

Hezká slova, co říkáte? Ovšem pokud jste náhodou neměli posledních deset let klapky na uších, jen těžko budete kývat hlavou na znamení souhlasu. Vždyť éra po nadmíru vydařeném experimentu „Projector“ se nese ve znamení poměrně unifikované a urovnané produkce bez výraznějších žánrových výkyvů. A právě tady samozřejmě spočívá onen pověstný zakopaný pes. Jistě, na jednu stranu DARK TRANQUILLITY definitivně našli svůj styl (a to styl zcela jedinečný a nezaměnitelný), leč na stranu druhou sami sebe tak trochu neprozřetelně uzamkli v těsném a pevně ohraničeném manévrovacím prostoru. Ano, ve svém teritoriu jednoznačně dominují a zpočátku zde nacházeli i dostatek svěžích myšlenek (viz „Damage Done“), ovšem s přibývajícím časem začal pramen kreativity pomalu ale jistě vysychat. Dalo se to ostatně očekávat, vždyť vlastní recepty nelze klonovat a kopírovat donekonečna, i hodně tučný čajový pytlík se musí jednoho dne vyluhovat.

Nechci ale hned na začátku malovat čerta na zeď, ostatně sami dobře víte, že i na „Fiction“ se našla celá řada skutečně povedených skladeb. Za všechny jmenujme reprezentativní otvírák „Nothing To No One“ a především pak hit par excellence - „Misery´s Crown“. Novinkové album není tak nápadné, je více zatažené ve své neprostupné ulitě a po prvním poslechu si jen stěží zapamatujete nějaký riff, melodii... Poměrně zvláštní to úkaz, vždyť chytlavé motivy z dílny průkopníků gothenburského zvuku měly vždy ty nejlepší předpoklady trvale uvíznout v lebce posluchačově hned při premiérovém seznámení. Čas však brzy přináší své ovoce a zprvu hodně šedé a nevýrazné album začíná konečně získávat na kráse. Jasným highlightem nové kolekce DARK TRANQUILLITY je sedmá položka „Her Silent Language“, kde Mikael Stanne mimo jiné vytáhne z rukávu trumfové eso v podobě svého expresivního melodického vokálu (k velké škodě se jedná jen o výjimku, čistého zpěvu je na „We Are The Void“ jako šafránu). Stanneho projev se celkově posunul směrem k sušší až thrashově zabarvené poloze. Místy dokonce připomene období před třinácti roky, kdy Švédové vydali nezapomenutelný opus „The Mind´s I“. Frontman DARK TRANQUILLITY měl pravdu, když „We Are The Void“ označil za méně přístupnou, či na poslech složitější nahrávku. Typické líbivé bridge/refrény a přívětivé kytarové linky made in „Fiction“ trochu prořídly (ale i tak tu máme „The Fatalist“ nebo „In My Absence“) a místo nich se v tracklistu zjevily zatěžkané až dusivé kompozice typu „Dream Oblivion“ a především pak „Arkhangelsk“. Speciální pozornost si dozajista zaslouží i závěrečná hypnotická hymna „Iridium“, vedle již zmíněných „Her Silent Language“ a „Arkhangelsk“, jedna z možných únikových cest z čím dál tím více únavného gothenburského stereotypu.

Závěr? DARK TRANQUILLITY to vyřešili šalamounsky, plně uspokojili jak milovníky předvídatelného melodického kolovrátku, tak i „náročnější“ nebo, chcete-li jinak, „progres vyžadující“ posluchače. „We Are The Void“ je více méně vyváženým a nakonec i vcelku podařeným kompromisem mezi oběma přístupy. Deska stále vězí poměrně hluboko v tvůrčí pasti „post-projectorovské“ epochy, nicméně na druhou stranu je nutno ocenit, že Švédové podnikli hned několik vydařených kroků směrem ven z bažiny žánrového klišé. Právě s přihlédnutím k těmto méně konvenčním momentům pro dnešek boduji následovně: