Ďalšia záhada rozuzlená. Vo VALHALLE DESAŤROČIA naozaj máme aj minimálne jedného zástupcu domácej scény. LVMEN sem patria plným právom a miesto v prvej päťdesiatke je uznaním redakcie Metalopolis pre jednu z mála tuzemských kapiel, ktorá nielenže dokázala (a hádam ešte aj dokáže) tvoriť na kvalitatívnej úrovni porovnateľnej so svetovou žánrovou špičkou, no v prípade albumu z roku 2000 plne stelesňuje zásadnosť a prevratnosť, na ktorú sa v tomto rebríčku pokúšame prisahať. „Raison D’Etre“ už v roku 2000 priniesol hudbu, ktorá naplno vypukla až o niekoľko rokov neskôr. Či je to posledný zástupca československej scény, neprezradíme. Na tomto webe ale nájdete ešte niekoľko ďalších recenzií našich krajanov s vysokými hodnoteniami. Isté je však, že umiestniť sa čoraz bližšie k prvému miestu bude v obrovskom pretlaku superkvalitnej zahraničnej produkcie takmer nadľudská úloha.

50. CONVERGE - Jane Doe (2001)

Periferie velkoměsta, kam vyráží uklízecí četa jednou za týden pod dohledem policejní patroly. Z hald bordelu ždímá ostré letní slunce na líně stoupajícím prachu smrad asfaltu, hniloby a chcanek, který se vznáší nad vybydlené domy, jenž po obou stranách ulice z otevřených oken vysílají hlučná, neutěšná svědectví svých špatně narozených obyvatel. Do rozpálené výhně přichází tornádo CONVERGE, které rotací svého chobotu nasává tuto odvrácenou tvář světa, tak aby ji vší svojí silou rozmázlo o váš vzorně oholený ksicht, spořádaně vyhlížející zeleného panáčka semaforu na druhé, té správně civilizované části metropole. „Jane Doe“ nahrané jěstě s kytaristou Aaronem Dalbecem a v pětičlenné sestavě představuje mírnější a dejme tomu přístupnější polohu kapely, která zde rozšiřuje svůj hardcorový patent na vše, co souvisí s tím nejšílenějším psycho extrémem, jež v jejich provedení, a právě díky tomuto albu, nemusí nutně znamenat jen uhánějící uřvaný chaos. CONVERGE je jako dobrovolná léčebná terapie z pohodlného konzumního života, využívající paralýzu pudu sebezáchovy k očištění mozku.

49. CYNIC - Traced In Air (2008)

Když se rozkřiklo, že se CYNIC vrací nejen na hudební pódia, ale taktéž do studia s novým materiálem, rozhodně se bylo nač těšit. Na druhou stranu však muselo být každému soudnému posluchači jasné, že žádná další revoluce už přijít nemůže. A taky nepřišla. Jenomže, pokud bychom „Traced In Air“ právě tohle vyčítali, byli bychom hodně nespravedliví. Masvidal s Reinertem prostě vzali všechny svoje dosavadní zkušenosti a vsadili je do vzorce CYNIC. Výsledkem pak bylo hodně příjemné album, které nabídlo věkem moudřejší a stále ještě dostatečně svébytný pohled na věc. To se musí ocenit.

48. RAMMSTEIN - Mutter (2001)

V mrazivém pochodovém rytmu, uzemňujícím svou strojovou disciplínou, přešli němečtí RAMMSTEIN v roce 2001 do frontálního útoku o síle rovnající se frustraci všeho východoněmeckého při pohledu za „slavnou“ berlínskou zeď. Přestože bylo „Mutter“ již třetím řadovým albem skupiny, teprve na něm se naplno rozhořel potenciál berlínské šestice nabourat veškeré poměry na tehdejší (nejen elektro) metalové scéně. Drnčivá němčina zpěváka Tilla Lindemanna, doplněná až přehnaně citlivými melodickými deklamacemi, šokující image (vzpomeňme kupříkladu klipy ke skladbám „Links 2 3 4“ nebo „Feuer Frei!“, respektive předskakování AC/DC v r. 2001 v Praze na Strahově), laserově přesné a stejně tak účinné riffy a především až neskutečně invenční morálka, kdy téměř v každé ze skladeb „Mutter“ je možné hledat hvězdné monstrum, upláchnuvší právě z unikátní vitríny toho nejlepšího kovu počátku třetího tisíciletí, to vše z kapely právem učinilo skutečnou hvězdu první extratřídy, jíž tehdá (znovu po právu) ležel u nohou snad každý druhý z metalového všehomíra.

47. ESOTERIC - Subconscious Dissolution Into The Continuum (2004)

Slušného človeka až zamrazí, keď zisťuje, koľko skvelých diel vzniklo ako produkt drogových experimentov. Napríklad hudobné začiatky britských ESOTERIC formovali najmä zážitky spojené s užívaním LSD či konzumáciou „magických húb“. A aj keď páni z ostrovov neskôr poľavili a prešli na všeobecne tolerovanejšiu marihuanu, tá neopísateľná psychedélia v ich tvorbe ostáva dodnes. „Subconscious Dissolution Into The Continuum“ bol vo svojej dobe logickým pokračovateľom prelomového „Metamorphogenesis“ z konca minulého tisícročia. Okrem zachovaného trojskladbového konceptu (ak odrátame outro) na ňom ESOTERIC naďalej umne rozvíjali vlastnú podobu hypnotického, extrémneho a len ťažko napodobniteľného doom metalu. Čistejší zvuk dodal ich hudbe nový rozmer a čo stratili Briti na chorobnosti svojej tvorby, to získali v akejsi magickosti, ktorá ju aj po rokoch naďalej intenzívne obklopuje. Nekorunovaní králi doom metalu určite patria do užšieho výberu najlepších interpretov nielen tejto dekády.

46. LVMEN - Raison D´Etre (2000)

„Raison d´Etre“ skýtá širokou vokálovou rozmanitost, překvapivá zákoutí, podmanivost a intimitu, díky které první album LVMEN jednoduše nejde nemilovat. Zvláštně neuchopitelné, tak trochu zahalené oparem, a přesto s neuvěřitelnou schopností zarýt se pod kůži v tom nejlepším slova smyslu. LVMEN jsou často jmenováni „českými ISIS“ – k jejich štěstí tomu ale vůbec není třeba. Tvorba je skvělá sama o sobě a nepotřebuje žádné berličky! Vždyť právě LVMEN začínali jako ryzí underground a i přes řekněme až antipropagaci, nedostatek fotografií, záznamů, informací a čehokoliv spojeného s jejich osobou se nyní řadí mezi zvučná jména nejen české scény. Sugestivní skladby, hlukové vsuvky a skvělá dramatická práce s těmi nejjemnějšími zvuky. A ačkoliv je to již dekáda od vydání tohoto skvostu, můžeme stále doufat, že se LVMEN po spirále opět vrátí k této poloze, snad právě díky kulatému výročí. „Raison D´Etre“ je přesně tím, čím se hrdě samonominuje – důvodem k bytí.

45. MACHINE HEAD - The Blackening (2007)

MACHINE HEAD se od roku 1994, kdy na metalové fandy poprvé vyrukovali s agresivně hutným pojetím thrashové látky, vypracovali v nezaměnitelné hudební těleso, jež postupem času bylo schopné zajímavě zpracovávat i nu-metalové „trendy“ postupy včetně rapového zpěvu. Ať už byly podobné pokusy hodnoceny jakkoliv kontroverzně, zůstalo tu jediné, a to nezaměnitelný hudební styl skupiny, který se stal zdrojem inspirace, jak pro mnoho začínajících kapel, tak i pro tvorbu uznávaných legendárních metalových učitelů. Přestože je stále ješte aktuální výlisek „The Blackening“ velkou poklonou tradičním hodnotám thrashového žánru, tak ho pánové z Oaklandu vystavěli svým vlastním osobitým rukopisem oplývajícím kompoziční kuráží, materiálovou a vokální rozmanitostí, sehraností skupiny podepřenou skvělými individuálními výkony jednotlivých členů, jež jsou ohlídané produkcí jedné z největších osobností metalových dějin, zpěváka a kytaristy Roberta Flynna.

44. AVANTASIA - The Metal Opera (2001)

Jeden z nadôležitejších power/speedových albumov nielen za uplynulé desaťročie, ale aj vo vývoji melodickej metalovej scény ako takej. Doska, ktorá by nemala chýbať v zbierke žiadneho fanúšika tohto štýlu, dosahuje kvalitu legendárnych „Keeperov“. Tobias Sammet, frontman EDGUY, založil AVANTASIU pôvodne ako dvojdielny projekt koncom roka 1999. Po úspešnom turné k albumu „Theatre Of Salvation“ sa nachádzal na vrchole svojich tvorivých síl. Vymyslel atraktívny príbeh, ktorý zasadil do prostredia stredovekého nemeckého Mainzu v období honby na čarodejnice, zložil silné skladby a obklopil sa tými najlepšími z najlepších, ktorí prepožičali hlasy jednotlivým postavám, alebo zastrešili projekt po inštrumentálnej stránke. Výsledkom je výborné koncepčné dielo. Jeho jedinečnosť spočíva v tom, že každá skladba funguje aj ako samostatná jednotka a napríklad rovnomenná skladba figuruje už roky ako spoľahlivý koncertný hit v Sammetovej domovskej kapele.

43. DREDG - Catch Without Arms (2005)

„Catch Without Arms“ rozhodně není nahrávkou přepisující dějiny rockové hudby, nicméně její kvality jsou neoddiskutovatelné. Fantasticky vlezlé melodie, krásné refrény, nápadité a emocemi nadité skladby. Na první poslech jednoduchost a přímočarost, poté však vystupující barvitost a nápaditost. Někoho sice může iritovat přesladký vokál Gavina Hayese, nicméně ten do takřka popového vyznění alba skvěle zapadá. Kdo neochutnal, může litovat. Prakticky neoposlouchatelná záležitost.

42. ASVA - What You Don´t Know Is Frontier (2008)

Druhý album skupiny Stuarta Dahlquista (BURNING WITCH, SUNN O))), GOATSNAKE) uzavrel epizódu, počas ktorej sa o ASVA občas nespravodlivo hovorilo ako o kapele Treya Spruancea (MR. BUNGLE, FAITH NO MORE). Hudobne ambiciózny projekt na ploche štyroch skladieb dokázal prekračovať hranice žánrov s obdivuhodnou ľahkosťou. Aj keď ASVA s „What You Don’t Is Frontier“ nedosiahla skutočný univerzálny úspech a napriek veľkým plánom zmizla opäť do polozabudnutia, „A Game in Hell, Hard Work in Heaven“ s éterickým spevom Holly Johnson ostáva jednou z najsilnejších kompozícií, akú mimoriadne silná americká undergroundová metalová scéna v uplynulom desaťročí zrodila.

41. MESHUGGAH - Nothing (2002)

MESHUGGAH! Není právě tahle kapela tou nejvýznamější hybnou sílou v extrémní hudbě za posledních, nikoliv deset, ale dvacet let? Kolik skupin, a stále se množí, si postavilo základy a následně vydobylo uznání přísahajíc na tuhle švédskou rytmicky výjimečnou bibli? Album „Nothing“ samozřejmě znovu nabízí nezaměnitelný klasicky chladný rukopis. Jsme tedy i nadále přesně čtvrceni, krájeni, vražděni. Nejsme však posléze chaoticky rychle zameteni, ale postupně vhazováni do černé díry, která představuje jakousi poklidnější polohu vyznění skupiny. Pomalým točivým pohybem, který nám dáva více času na vychutnání si strojově maniakální práce pětice, padáme do náruče jedné velké hudební výjimečnosti. „Nothing“ kromě většího výskytu težších, středních temp nabídl i menší osvěžující experimenty s polohami zpěvu, až to vypadalo, že právě práce s vokálem měla pětici otevřít nové obzory. Každopádně právě od roku 2002 je jakýkoliv experiment v hudebním světě svérázných seveřanů vyhlížen se zvýšenou pozorností.

60. - 51. < pokračuj na > 40. - 31.