LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Ihned po vydání debutového alba počali BLACK SABBATH podstatně častěji koncertovat, než bylo u nich zvykem na sklonku šedesátých let. Tehdy měly jejich koncerty formu spíše několikahodinových jamů uvnitř malých prostor, což se brzy mělo změnit. Velkou Británii tedy na jaře roku 1970 postihl nálet poslů temnot, jaký nepamatovala snad od časů Olivera Cromwella. V té době ovšem ještě nebylo možné odhadnout, zdali se právě rohatí z Birminghamu (jako nová senzace) stanou z desítek ambiciózně se rozjíždějících hard rockových kapel tou nejtrvanlivější. Stejně rychle, jako si skupina na svou stranu dokázala získat početné zástupy mládeže ze středních vrstev a dělnického prostředí, objevily se rovněž pochybovačné teorie a kritické ohlasy, které roznítily nekonečné spekulace ohledně kytarové hry Tonyho Iommiho. Škarohlídi totiž tvrdili, že se skupina svým (v té době netypicky) zhutnělým agresivním soundem snaží akorát zamaskovat své nevalné muzikantské schopnosti. Dobře rozjetá čtveřice si proto uvědomovala potřebu rychle nahraného druhého alba, které by mělo upevnit její pozice a potvrdit tak kurs rychle se rozrůstající fanouškovské základny. V průběhu pouhých tří červnových dní, kdy si kapela vysloveně odskočila do studia z nepřetržité koncertní šňůry po Británii, Beneluxu a Německu, byl tak (za asistence Rogera Baina) nahrán materiál, díky kterému se BLACK SABBATH nesmazatelně zapsali do rockové potažmo metalové historie a stali se nesmrtelnými – „Paranoid“.
Předzvěstí této nahrávky se stal stejnojmenný pilotní singl coby nemilosrdně jednoduchá, přímočará skladba, o které dnes skupina tvrdí, že vznikla ve studiu během pouhé hodiny, a dala se na album jen z toho důvodu, aby navýšila jeho poměrně krátkou stopáž. Vydavatele však nápadná chytlavost Ozzyho zpěvové linky natolik zaujala, že neváhal a „Paranoid“ umístil do role startovního výstřelu. Ten (zejména ve Spojených státech) vydatně zabodoval a prakticky přes noc udělal z BLACK SABBATH konkurenci pro jejich podstatně aristokratičtější krajany z LED ZEPPELIN, což kapela potvrzovala na svém prvním americkém turné, které se na podzim roku 1970 neslo v prazvláštní mystické atmosféře příchodu něčeho neznámého. Kolem party mladíků tehdy vytrvale kroužili různí agenti i obskurní hejskové z branže, aby se snažili ukořistit novou a neokoukanou akvizici pro své obchodní zájmy.
Jako celek album nadále rozvíjí downer rockový směr debutu a staví na podlazeném zvuku Iommiho kytary, pomalých tempech a plynule se rozvíjejících strukturách většiny skladeb. Textové stránky se ujímá zejména Geezer Butler, který se od této chvíle stává téměř výhradním textařem a hlavním nositelem poselství skupiny. Okultní tématika a čarodějnictví částečně ustupují závažnějším problémům, jaké vyplývaly z tehdejší politické situace, o čemž svědčí například hbité předělání skladby „Walpurgis“ ve fenomenální protiválečnou agitku „War Pigs“, zastihující ranné BLACK SABBATH ve vrcholné formě, a dodnes platící za zásadní pilíř nejen jejich koncertů, ale i koncertů Ozzyho sólové dráhy. Pulzující, syrové, groovy inferno je doslova učebnicí původní metalové muziky, tak jak se zrodila ve své nejčistší podobě v Británii na úsvitě sedmdesátých let. Po již výše zmíněné titulní hitovce nastupuje zasněná „Planet Caravan“, jejíž psychedelický odér umocňuje efekt ozvěny, jenž je skladbou prohnán. Jinak jde samozřejmě o vůbec první baladu BLACK SABBATH, která se později dočkala zajímavého předělání od slavné texaské brusky devadesátých let PANTERY. Notoricky známou klasikou „Iron Man“ prostupuje jednoduchý riff, mohutně se valící jako tvor, o němž tato píseň se svým sci-fi ekologickým textem pojednává. Zřejmě není na světě rockového fanouška, který by ústřední kytarový motiv skladby „Iron Man“ neznal. Depresivní „Electric Funeral“ je prvotřídní ukázkou Butlerovy textařské obrazotvornosti a pojednává o účincích atomového výbuchu. Tento varovně ponurý doomový pochod předkládá zamyšlení nad následky lidské hamižnosti a bezohlednosti. „Hand Of Doom“ naopak pojednává o užívání drog. Album zakončuje skladba „Fairies Wear Boots“, ve které se BLACK SABBATH blýsknou komplikovanější strukturou, obsahující téměř jazzově laděné pasáže, a díky absenci pevného rytmu tak nabízí přehršel neočekávaných momentů. Tento znamenitý song vznikl již v samotných počátcích kariéry kapely v roce 1968 a pojednává o pouličních rozmíškách se skinheady, pro které byly zejména vysoké boty značky DocMarten znakem postavení v gangu.
Velký průlom a naprostá hard rocková KLASIKA! Jedno z alb, od kterého se datuje zrození heavy metalu. Co víc dodat ke skladbám jako "War Pigs", "Paranoid", "Iron Man" nebo "Electric Funeral"?
Ozzy Osbourne
- zpěv
Tony Iommi
- kytara
Geezer Butler
- baskytara
Bill Ward
- bicí
1. War Pigs
2. Paranoid
3. Planet Caravan
4. Iron Man
5. Electric Funeral
6. Hand Of Doom
7. Rat Salad
8. Fairies Wear Boots
Forbidden (2024 Remix) (2024)
13 (2013)
The Dio Years (Best Of) (2007)
Greatest Hits (1970-1978) (2006)
The Best Of (2005)
Black Box: The Complete Original (1970-1978) (2004)
Megalomania Architect (2004)
The Sabbath Stones (Best Of) (1996)
Forbidden (1995)
Cross Purposes Live (1995)
Cross Purposes (1994)
Dehumanizer (1992)
Tyr (1990)
Headless Cross (1989)
The Eternal Idol (1987)
Seventh Star (1986)
Born Again (1983)
Live Evil (1982)
Mob Rules (1981)
Heaven And Hell (1980)
Never Say Die! (1978)
Technical Ecstasy (1976)
We Sold Our Soul for Rock & Roll (Best Of) (1975)
Sabotage (1975)
Sabbath Bloody Sabbath (1973)
Volume 4 (1972)
Master of Reality (1971)
Paranoid (1970)
Black Sabbath (1970)
Vydáno: 1970
Vydavatel: Vertigo
Stopáž: 42:09
Produkce: Roger Bain
Podstatne lepší album ako debut, skvelý zvuk, hudobné nápady a nesmrteľné skladby ktoré sú už dávno klasikou žánru
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.