Když se SUICIDAL TENDENCIES na počátku devadesátých let dvacátého století propracovali mezi novou metalovou elitu, pravděpodobně řešili, jak si své pozice co nejlépe udržet, aniž by jejich tvorba utrpěla na kvalitativní újmě. Ono pověstné obhájení je totiž vždycky složitější než samotná cesta vzhůru. Zpětně však musím říct, že na „The Art Of Rebellion“ nakonec kapela zvolila úplně tu nejlepší možnou cestu. Znakem nahrávky je totiž absolutní odlehčenost, hravost a až písničkově rocková forma, nezatížená nějakým ohlížením se k vlastním hardcoreovým kořenům, a naopak, album plně koresponduje s velkým boomem alternativní kytarové hudby té doby.

Nově nabyté vlastnosti nakonec vynesly kapele největší komerční úspěch za celou její kariéru a skladby z této desky bylo tak brzy možné vídat ve všech tehdejších prestižních rockových žebříčcích, hned vedle výtvorů takových kapel jako PEARL JAM, ALICE IN CHAINS a FAITH NO MORE. Myslím, že právě tenkrát si SUICIDAL TENDENCIES uvědomili, že se nacházejí na absolutním vrcholu své dosavadní desetileté dráhy, a že sestava, ve které se zrovna nacházeli, byla doslova natřískaná muzikantskými osobnostmi, takže zkrátka zabrali a udělali tu nejparádnější rockovou desku, jaké byli schopni (což se ovšem o jejich následujících výtvorech říci nedá). Egocentrické tendence tedy alespoň v roce 1992 musely jít stranou a na výsledku je to znát. Neodvratné chutě některých členů po rytmičtěji orientované hudbě, výrazně ovlivněné funky, bylo nutné přehodit na zcela jiný projekt – INFECTIOUS GROOVES, který se od té doby stal méně rockovým mladším bráškou SUICIDAL TENDENCIES.

V kapele tedy tenkrát působili samí vynikající muzikanti, takže ačkoliv od počátku existence třímal skladatelskou taktovku v rukou hlavně sarkastický textař a skvělý showman Mike Muir (jehož vokální projev se už před lety stal výrazným poznávacím znamením SUICIDAL TENDENCIES), v posledních létech mu zdatně sekundoval zejména kytarový tandem Rocky George/Mike Clark. Ten totiž opatřil skladby na „The Art Of Rebellion“ obrovskou dávkou skladatelské pestrosti a herní rozmanitosti. Na mnoha místech slyšíme akustické kytary (zejména ústřední hitovky „Nobody Hears“, „Monopoly On Sorrow“ a „I´ll Hate You Better“), potemnělé hypnotické pasáže (úvod „I Wasn´t Meant To Feel This/ Asleep At The Wheel“), jinde naopak rozverně štěbetající funky prvky („Tap Into The Power“) a opodál zas vyloženě metalově rázný kytarový kravál („Gotta Kill Captain Stupid“). Kytarová sóla jsou dle očekávání a díky zkušenosti s předchozí fošnou „Lights Camera ... Revolution!“ naprosto perfektní a každá ze skladeb je opatřená mnoha vynikajícími kytarovými aranžemi, dodávajícími této kolekci na propracovanosti. Rob Trujillo je baskytarista, jakého by si už tenkrát přála snad každá rocková kapela. Groove, kterým opatřil zdejší skladby, a mezi nimi zejména ty funkovější („Accept My Sacrifice“, „Tap Into The Power“), je doslova neuvěřitelný, takže jeho instrument zde prakticky mluví, organicky pulzuje a vhání do skladeb tolik potřebnou životodárnou energii.

Kalifornští SUICIDAL TENDENCIES prostě na „The Art Of Rebellion“ stvořili jedno ze stěžejních rockových alb revoluční první poloviny devadesátých let a stali se díky němu nezanedbatelnou součástí obrovské vlny crossoverových a alternativně rockových kapel, které tehdy udávaly kurs.