OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
DEICIDE způsobili poprask na rodící se death metalové scéně již svým bezejmenným debutem v roce 1990. Úctyhodná skladatelská a muzikantská zručnost spolu s neobyčejnou tvrdostí a satanistickou image způsobila, že se tito rouhači stali doslova přes noc světovou senzací. Vypálený satanský kříž na čele šéfa Bentona v té době zářil jasným plamenem a všichni napjatě očekávali následovníka velmi úspěšné prvotiny. Ten vznikal, kde jinde než v tehdejší baště death-metalu, v Morissound studiích na Floridě za produkce deathového kmotra Scotta Burnse.
Sám vládce pekel zřejmě vyslyšel volání svých uctívačů a vložil svou sílu do této desky, která nám v létě roku 1992 vyrazila dech. Tím co se po strašidelné introdukci ozvalo z reprobeden, byla překonána i ta nejodvážnější očekávání. Satanův hlas z hlubin pekel a bečení vystrašených jehňátek ve vichru uvedly příchod zla. Do té doby neslýchaná brutalita, zahraná nejagresivnějším možným způsobem a zběsilost na hranici chaosu s mimořádně tvrdým zvukem, postavila DEICIDE do čela nejen death metalového hudebního extrému, reprezentovaného tehdy spolky MORBID ANGEL, CANNIBAL CORPSE, SUFFOCATION, OBITUARY nebo CARCASS.
Kytary bratrů Hoffmanových řežou bez ustání složité trhané rify, občas zaskřípou zmatené „slayer-sólo“ a po celou délku alba udržují s bicími nejvyšší možnou rychlost. Bubeník Steve Asheim, který se tehdy svým výkonem zařadil bezpochyby mezi žánrovou elitu, dva kopáky téměř nezastaví. Rychlá tempa střídá za ještě rychlejší a do toho sází téměř neustále členité přechody. Leader souboru Glen Benton bez ustání nelidským řevem velebí pána temnot a střídá při tom chroptící murmur se štěkáním rozzuřeného vlkodava. Všechny skladby jsou zahrané stylem „místo zvolnění nastoupí ještě větší řežba“ a palby, jako jsou „Satan Spawn, The Caco Daemon“, „Trifixion“, nebo „In Hell I Burn“, neztratily ani po dvaceti letech nic ze své razance.
Ani nevadí, že „Legion“ trvá pouze slabou půlhodinku a obsahuje jen osm zářezů. Delší stopáž by už byla těžko stravitelná a efekt rány palicí do hlavy by nebyl tak účinný. Po závěrečné rubanici „Revocate The Agitator“ vám proběhne hlavou pouze překvapené: Cože? Toto album je zkrátka absolutní kult, na který se kapela později ani nesnažila navázat a vydala se snadnější cestou. „Legion“ zůstává však nesmazatelnou stopou, kterou DEICIDE otiskli do dějin metalu a jedno z nejlepších death metalových alb všech dob. Ve své době jednoznačně plných 10/10.
DEICIDE byli v roce 1992 velikou senzací a když se po vydání tohoto alba vypravili na evropské turné, které spolu s ATROCITY a GOREFEST absolvovalo zastávku i ve vyprodané ostravské hale Tatran, byla z toho velká událost. Pamětníci jistě potvrdí.
In Hell I burn, my faith is sustained
In Hell I burn again
In Hell I burn, no questions remain
In Hell I burn for Satan
DEICIDE v roce 1992 vyplivli velmi brutální a agresivní desku, která i po dvaceti letech budí respekt a zůstává jednou z nejlepších death metalových nahrávek všech dob.
Glen Benton
- basa, vokály
Brian Hoffman
- kytara
Eric Hoffman
- kytara
Steve Asheim
- bicí
1. Satan Spawn, The Caco-Daemon
2. Dead But Dreaming
3. Repent To Die
4. Trifixion
5. Behead The Prophet (No Lord Shal Live)
6. Holy Deception
7. In Hell I Burn
8. Revocate The Agitator
Overtures Of Blasphemy (2018)
In The Minds Of Evil (2013)
The Complete Roadrunner Collection 1990-2001 (2013)
To Hell With God (2011)
Till Death Do Us Part (2008)
Doomsday L.A. (2007)
The Stench Of Redemption (2006)
Scars Of The Crucifix (2004)
The Best Of Deicide (2003)
In Torment In Hell (2001)
Insineratehymn (2000)
When Satan Lives (1998)
Serpents Of The Light (1997)
Once Upon The Cross (1995)
Amon: Feasting The Beast (1993)
Legion (1992)
Deicide (1990)
Vydáno: 1992
Vydavatel: Roadrunner Records
Stopáž: 28:55
Produkce: Scott Burns & DEICIDE
Studio: Morissound, Tampa (USA)
Jedna z nejpozoruhodnějších deathmetalových formací, z doby, kdy hrát tento styl ještě mělo smysl a bylo v něm nezpochybnitelné myšlenkové odhodlání, se kterým muzikant stál i padal. Tedy ještě než se vše změnilo výhradně v závod – „kdo to dá techničtěji“. Zaujali již na svém prvním eponymním albu - bezskrupulózním přístupem k metalovému extrému, zdrcujícím soundem, kontroverzními názory i skvělou a velmi bojovnou vizáží. A tak jejich druhé a zřejmě nejlepší album „Legion“ jen stvrdilo pozice vydobyté debutem a posunulo výraz DEICIDE k ještě větší dokonalosti.
Co dodat...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.