Asi se už budu tak trochu opakovat, ale v současné post-rockové scéně je čím dál těžší narazit na skutečně zajímavou a když už ne nijak originální, tak alespoň žánrově kvalitní nahrávku. Je to stav, který se dal bezpečně předpovědět už před pár lety, tj. v době bouřlivé post-rockové konjunktury, když ještě stále vycházela celá řada zdařilých desek. Toto období hojnosti se už pochopitelně jen sotva kdy vrátí, a tak o to více pak potěší nečekaně se zjevující kvalita, které je pravda už jako šafránu, ale o to silněji se jí daří držet prapor kdysi tak perspektivního a zajímavého hudebního směru.

Zkušení Švédové PG.LOST jsou však na svém loňském albu „In Never Out“ až srdnatě tradiční. Ryze instrumentální skladby delších stopáží, monotónní tempa a všeobjímající melancholická nálada. Prvky zcela typické pro tyto hudební sféry a hlavně prvky, které už jsme v posledních pár letech slyšeli mockrát. Platnost rčení o těch dvou, kteří dělají totéž a přesto to není totéž, však PG.LOST dokazují velmi rychle. Jejich pojetí post-rocku sice vychází z tradičního a ohraného modelu, avšak jeho uvedení do praxe provází příjemný závan svěžího tvůrčího ducha. Ten se projevuje v podobě nepodbízivě vystavěných skladeb plných vkusně servírovaných tklivých nálad a účelného seskupování jednotlivých nástrojů a motivů kolem jednoduchého rytmického jádra. Typické zvonivě znějící poloakustické kytary se střídají s razantnějším zvukem kytar elektrických, aby vzápětí s jemným vybrnkáváním přišlo uvolňující rozjímání.

Nálady některých skladeb můžou vzdáleně (v případě „Still Allright“ i o něco více) připomenout počínání japonských MONO, ovšem Švédové se svojí melancholií nezacházejí až na hranice osudovosti, jak to činí čtveřice ze Země vycházejícího slunce, ale skrze svou hudbu spíše vyjadřují pocity evokující podzimní, deštěm prostoupenou skandinávskou nostalgii. Přitom k jejímu navození nemají vůbec zapotřebí uchylovat se k nevkusnému patosu anebo přehnaně exponovaným hudebním gradacím. Každý moment, každou melodii anebo i každé zabrnkání na city zní v jejich podání naprosto přirozeně, přesvědčivě a bez odéru přeslazeného kýče. Švédové prostě když už nic jiného, tak jednoznačně dokazují, že klasická podoba jejich žánru ještě stále není vyždímaným přežitkem, ale naopak hozenou rukavicí těm, kteří si troufnou překonat nástrahy jeho čím dál tím více nezdolného klišé.

Když vás PG.LOST v páté skladbě v pořadí s názvem „Crystalline“ začnou hypnotizovat monotónním rytmem bicích, jejichž tlukot zpočátku jen skromně osvěžuje bublavý zvuk baskytary, aby se k této skromné společnosti po chvíli připojily atraktivní společnice v podobě podmanivých melodií, je jasné, že tato kapela při tom zcela tradičním a typickém pojetí post-rocku především plně důvěřuje vlastní schopnosti zpracovat již mnohokrát použité materiály v atraktivní výsledný tvar. Post-rock v takto kvalitním provedení má ještě stále co říct a já osobně se rád přidám k těm, kteří pozorně naslouchají.