OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
ARCANA COELESTIA je dalším přírůstkem do poměrně malé skupiny hudebních těles, která staví na odkazu ostrovanů ESOTERIC. Činí tak ovšem s dostatečnou invencí podobně jako další italský projekt URNA, s nímž jej pojí nejen jméno čelního představitele s pseudonymem MZ, ale částečně i hudební vývoj.
Stejně jako první desky projektu URNA i debut „Ubi Secreta Colunt“ byl částečně ovlivněn blackmetalovými prvky, které však na aktuální desce víceméně ustupují a nahrazuje je řada dalších hudebních vlivů a to i vně metalového žánru. Zatímco URNA má svým výrazem a pochmurností podstatně blíže k pocitům zmaru a nicotnosti, ARCANA COELESTIA se až na výjimky („Tragedy & Delirium (pt.1 The Tragedy)“) pohybuje na opačné straně náladového spektra a buduje atmosféru obestřenou tragičností a melancholií, která vás nesrazí na kolena, ale spíše uvede do stavu příjemného rozjímání. Ostatně to výborně koresponduje s tématickým konceptem desky, ovlivněným literárním romantismem a dekadentním hnutím, zejména pak poezií Charlese Baudelaira. Velmi sympatickým se jeví vymanění se z tradičního modelu repetičních, monotematických tryzen. ARCANA COELESTIA staví na co největší barvitosti a výrazných melodických linkách, které dávají i poměrně dlouhým kompozicím zapamatovatelný tvar. Příkladem budiž hned úvodní skladba „Duskfall“, jejíž disonance je na okamžik přerušena klavírní mezihrou, která záhy znovu přerůstá ve zvukově všepohlcující a melodicky nádhernou gradaci podepřenou čistým mužským zpěvem. A nutno podotknout, že o podobně působivé okamžiky není nouze (viz „Le Mirage de l´Ideal“ či „...Thus Fade in Nocturnal Deluge“). Italové naopak výbornými nápady nešetří, ať již se jedná o příjemně nápaditou strukturu skladeb či práci se zvukem, jehož masivnost a syrovost prostupuje celý prostor, přesto však nechává vyniknout výrazným melodiím a vytváří sugestivní atmosféru světa minulého, jímž se rádi necháte pohltit. Všechny tyto klady hravě přebíjí poněkud zastřenou produkci, která však z určitého úhlu pohledu atmosféře nahrávky do jisté míry přidává.
Přesvědčivost a síla desky spočívá především ve faktu, že její žánrová příslušnost se zdá být jakoby druhotným znakem, prostředkem, který má pomoci zhmotnit umělecké sdělení a zprostředkovat jej posluchači v patřičné formě. Díky tomu se Italové ať již vědomě či nevědomě nenechávají svazovat žánrovými měřítky a výrazovými prvky, ale naopak je přetváří k obrazu svému. Nicméně to nikterak nebrání tvrzení, že extrémněji pojatý doommetalový proud svou jinakostí rozvíjí a dále zprostředkovávají jeho kontinuitu.
Výborná doommetalová nahrávka, která po svém rozvíjí odkaz ostrovanů ESOTERIC.
8,5 / 10
1. Duskfall
2. Requiem (For the Fathomless Void of Redemption)
3. Le Mirage de l'Idéal
4. Tragedy & Delirium I - The Tragedy
5. Tragedy & Delirium II - The Delirium
6. ...thus Fade in Nocturnal Deluge
Le Mirage De L'Ideal (2009)
Ubi Secreta Colunt (2007)
Vydáno: 2009
Vydavatel: Aeternitas Tenebrarum Music Foundation's
Stopáž: 48:12
paradni zalezitost
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.