Nedá se o nich zrovna říci, že by trpěli nadbytkem hudební produkce. S každým dalším albem se od nekompromisních začátků posouvají do posluchačsky otevřenějších sfér, přičemž očekávání každé další nahrávky se dá nazvat přinejmenším jako netrpělivé. Američané THE DILLINGER ESCAPE PLAN si každý svůj krok, snad s výjimkou úletu v podobě nevydařené sbírky coverů „Plagiarism“ (2006), pečlivě zvažují a s jednotlivými deskami si tak logicky dávají načas.

Tentokráte bylo čekání přeci jen o něco kratší a jestli to o něčem svědčí, lze předvídat jen těžko, ale je zřejmé, že skupina pomalu ale jistě zapouští kotvy v bezpečném přístavu, což v přeneseném významu znamená, že experimenty postupně ustupují stranou a do popředí se dostávají z posluchačského hlediska přístupnější kompoziční postupy. Velmi nepatrné zárodky této metamorfózy se daly vystopovat už na zběsilém debutu „Calculating Infinity“ z roku 1999, ale vše začalo být mnohem jasnější hlavně o pět let později, když se na „Miss Machine“ objevily některé i čistě rockové záležitosti. Z tohoto důvodu není proč nazývat obsah letošní novinky za překvapivý. Tuto kapelu prostě poznáte od prvního taktu a že se na svém dalším albu ještě více ponoří do lákavých vod melodických písní se tak nějak dalo docela přesně předpovědět.

Názory na současné směřování THE DILLINGER ESCAPE PLAN se tedy budou nejspíše lišit podle ochoty akceptovat tento fakt v porovnání s divokou minulostí, jenž pomohla nastartovat boom math-metalových kapel. Z té v hudbě kapely zůstalo ještě stále dost na to, aby nebylo možno prohlásit, že zanevřela na své kořeny. Koneckonců o tom už jasně vypovídala i ukázka v podobě na „Option Paralysis“ úvodní skladby „Farewell, Mona Lisa“, jenž se několik měsíců před emisí alba objevila na internetu. Klasicky „dillingerovsky“ rytmicky neuchopitelná divoká jízda z úvodu se zhruba v polovině obrací o 180 stupňů směrem k rockové písničkovosti. Jestli něco jasně definuje současnou podobu skupiny, tak jsou to právě tyto kontrasty.

Koexistence výbušné agrese a jemnějšího muzírování nepostrádá ani na novince dostatek přirozenosti a lehkosti, s jakými jsou jednotlivé odlišnosti pospojovány. Už v minulosti prokázaný dostatek schopností složit vkusnou chytlavou melodii a tuto ještě vyzdobit přesvědčivým pěveckým projevem Grega Puciata, má na novince zase o poznání větší prostor, přičemž některé motivy lze opět označit za zdařilé („Gold Teeth On A Bum“, jejíž nosnou melodickou linku lze na digipackové verzi alba slyšet v závěrečné „Chuck McChip“ ještě jednou), či přímo výtečné. Zvuk piána otevírající v historii kapely možná nejuvolněnější kompozici „Windower“ předznamenává jeden z těchto výtečných momentů. Emočně gradující skladba boduje vynikající tklivou melodií a dokazuje, že to Američanům velice sluší i na tomto poli.

Naproti tomu zde stojí postupně řídnoucí, ovšem stále dobře vyzbrojená armáda neurvalých songů („Good Neighbor“, „Room Full Of Eyes), působící jako zástup posledních Mohykánů upomínajících na (pro mnohé) staré dobré THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Což o to, Američanům to i v těchto chvílích šlape stále velmi dobře, ale na povrch čím dál více vyplouvá jeden trochu nepříjemný fakt. A to ten, že skupina už prostě není tím vzrušujícím a inspirujícím hudebním tělesem, jakým před pár lety bezpochyby bývala. „Option Paralysis“ je stále velmi dobrým albem svěže a přitažlivě působící kapely, ale ono kouzlo překvapujícího a dříve neslyšeného se postupně vytrácí. S tímto se samozřejmě (a bohužel) dříve či později potká snad každý interpret, či hudební uskupení, takže moje nářky jsou alespoň prozatím a hlavně díky nesporným kvalitám „Option Paralysis“ ještě pořád trochu zbytečné. Jedná se stále o zajímavé a velmi dobré album, ale něco mi říká, že na tom dalším už se bude lámat chleba.