Lídr australských retrařů Andrew Stockdale musel před realizací „Cosmic Egg“ řešit značnou názorovou kolizi uvnitř vlastní kapely, a tak poté, co dal oběma tehdejším spoluhráčům definitivní vale, nebylo vůbec jisté, zdali bude tahle mladá a velmi nadějná kapela, která před čtyřmi lety oslnila svým bezejmenným debutovým albem, pokračovat. I když to trvalo nějaký ten rok, Andrew nakonec vhodné spoluhráče nalezl, a tak je albová dvojka na světě a musím říct, že ne ledajaká, protože nový WOLFMOTHER na ní všechny své přednosti dotahují k ještě větší dokonalosti a to prostřednictvím znamenitých songů. Nový materiál je oprávněně nazýván těžkotonážní hardrockovou várkou, jejíž inspiraci vidím u některých dinosaurů z let sedmdesátých (v čele s LED ZEPPELIN).

Dělám to vždy strašně nerad, abych v recenzi na jednu kapelu, uváděl jména několika jiných, pomocí kterých nacházím snadnější popis toho, co recenzovaná kapela vlastně hraje. A zvlášť v případě australských WOLFMOTHER, jejichž nejvýraznější indicií není snaha bezmyšlenkovitě kopčit, ale tvořit s naprostou lehkostí songy, které spíše uctívají než přímo vykrádají jejich velké vzory. Vše je totiž u nich naprosto samozřejmé a bezproblémové, až si člověk říká, proč tyhle písně nevymyslel celé čtyři dekády nikdo jiný než právě oni, když se tu stále a do zblbnutí opěvovaly nedotknutelné vzory přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Všechny ty dávné ikony počínaje psychedelickým obdobím THE BEATLES, bluesovým cítěním Jimiho Hendrixe, přes heavymetalový pravěk BLACK SABBATH, LED ZEPPELIN, AC/DC a NAZARETH, až po současného génia Jacka Whitea, to všechno je z hudby WOLFMOTHER cítit, jenže to má v sobě jednu podstatnou věc – posluchač cítí, že to téhle kapele prostě hraje od srdce. Složit fantastickou rockovou hymnu je pro WOLFMOTHER asi stejně logické, jako dát Jimi Hendrixovi do ruky kytaru a počkat si, až jí z životní potřeby ve svých prstech nechá mluvit. Chápete?

Nová deska má  v sobě obrovskou energii a těch tucet zdejších skladeb, o kterých se nerozpakuju říct, že jsou prostě tak samozřejmě výborné, až působí, jakoby je vymyslel někdo z generace výše zmíněných velkých jmen. Stockdaleův vokál v sobě pojí frázování Jacka Whitea se sirénou Roberta Planta, skladby se pohybují od jemnějších psychedelických popěvků, přes rockové vypalovačky, stojící na refrénové gradaci, až po nabušené a groovy riffující vály po vzoru BLACK SABBATH a ostatních kapel, kterým se postupem dalších dekád přiřadila značka - stoner rock. Nenašel jsem zde jedinou, o které bych byl schopen říct, že je prostě slabá. Takže pro mne je tahle deska jednoznačným posunem vzhůru, protože zatímco debut působil jako vcelku dobře zmáknutý módní retro výstřelek, jde novinka se svými songy daleko více do hloubky. Je totiž metalově hřmotnější, kytarově barvitější a kvalitativně trvanlivější.

Nejlepší songy: Album sice začne hitovkami odkazujícími k debutu - „California Queen“ a „New Moon Rising“, ale to pravé gro nahrávky přichází až s hutným jádrem alba - „Sundial“, „In The Morning“, přičemž závěrečný trojblok - „In The Castle“, „Phoenix“ a „Violence Of The Sun“ je z těch, o kterém by se mohly brzy začít psát legendy. Poslední skladba je samozřejmě tou úplně nejlepší.