PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
THE OCEAN zasvětili koncepci svých alb důkladnému rozboru naší planety a vesmíru. Fyzikální a přírodní zákony naťukli na albech „Aeolian“ a „Fluxion“, utváření a formování naší matičky Země probrali na albu „Precambrian“ a nyní se s novinkou „Heliocentric“ nacházejí ve vesmíru a řeší postavení planet a Slunce. Pro popsání takto velkého tématu zvolili neméně monstrózní hudební složku. Odložili neurvalost charakteristickou pro alba „Aeolian“ / „Precambrian“ a místo hardcoreové naštvanosti, metalové techniky, rozzlobeného řevu a výrazných kytar se do popředí derou piáno, smyčce a melodický zpěv. THE OCEAN vždy hledali alternativní cestu metalovým světem, ale při nahrávání „Heliocentric“ se zřejmě až příliš zabývali myšlenkou stvořit umělecké superdílo. Snaha za každou cenu překvapit je zahnala od tvrdosti až nepříjemně blízko k obyčejným smutným písničkám, kterým se zpravidla říká „indie rock“.
Začátek alba je však vcelku zajímaný. Strašidelné intro střídá úvodní „Firmament“, která je sice v kontextu starších desek měkkota, ale na druhou stranu ji popohání pěkný kytarový rif. Střídání melodický vokál / řev je příjemné na poslech a skladba má nápad. U následujících položek však kvalita klesá. „The First Commandment Of The Luminaries“ už můžeme označit jako rádio-friendly rock a „Ptolemy Was Wrong“, „Metaphysics Of The Hangman“, „Catharsis Of A Heretic“ už nejsou ani to. Smutné balady téměř bez kytar, nářky doprovázené smyčcovým orchestrem a piánem, které až nepříjemně připomínají COLDPLAY, v lepším případě THE RASMUS, jsou pro autora tohoto článku bohužel nepřijatelné. Naštěstí v závěru desky nastává alespoň částečný obrat k lepšímu. Ve „Swallowed By The Earth“ se energie pozvolna probouzí a závěrečná dvojice „The Origin Of Species“ a „The Origin Of God“ v sobě mají část bývalé tvrdosti. Kytaristé se do toho opřou, zpěvák nasadí ostřejší hlasovou polohu a album je tak z části zachráněno.
Důvod, proč nejsem z„Heliocentric“ nadšen, je až moc líbivý zpěv hlavního vokalisty Loice Rossettiho, příliš melancholie, smutku a nudného brnkání, které je skládané až příliš na efekt a prvoplánová pompéznost. Na podobné věci jsme přeci jen v případě této party nebyli zvyklí. Navíc v melodických linkách se zpěvák dost opakuje. Jako fatální se v této souvislosti ukazuje absence pěvce-divocha, kterým byl Nico Webers. Ten, zdá se, odnesl veškerou agresivitu do své našlápnuté deathcorové ukrutnosti WAR FROM A HARLOTS MOUTH.
„Heliocentric“ není celé špatně. To bych byl až příliš přísný, ale skupina ořezala všechny zásadní a pozitivní aspekty své hudby. Snaží se o něco úplně jiného než v minulosti a dá velikou práci přikývnout na její současnou podobu. Nabízí se trefné přirovnání k poslední desce ISIS, kteří podobně vyměkli, ale v porovnání s THE OCEAN dopadli přeci jen lépe. Album nezachrání ani dobře promyšlená koncepce týkající se historického vývoje heliocentrického světonázoru (objevitelé, astronomové vs. inkvizice, křesťanství).
Jediné, co „Heliocentric“ ještě zachránit může, je druhá část dvojalba „Anthropocentric“, která vyjde na podzim a v souvislosti s kterou by pointa „Heliocentric“ byla jasnější. Bohužel v současné době nejsem schopen směřování THE OCEAN náležitě ocenit.
THE OCEAN se tentokrát opravdu snaží rozpoutat bouři ve sklenici vody. Samotná velkolepá textová koncepce a výpravná produkce nestačí a těžko zakrývá hudební průměrnost.
5,5 / 10
Luc Hess
- bicí
Robin Staps
- kytara
Jonathan Nido
- kytara
Louis Jucker
- basa
Loic Rossetti
- zpěv
Julien Fehlmann
- zvuk
+ hosté
1. Shamayim
2. Firmament
3. The First Commandment Of The Luminaries
4. Ptolemy Was Wrong
5. Metaphysics Of The Hangman
6. Catharsis Of A Heretic
7. Swallowed By The Earth
8. Epiphany
9. The Origin Of Species
10. The Origin Of God
Holocene (2023)
Phanerozoic II: Mesozoic | Cenozoic (2020)
Phanerozoic I: Palaeozoic (2018)
Pelagial (2013)
The Grand Inquisitor (EP) (2012)
Anthropocentric (2010)
Heliocentric (2010)
Precambrian (2007)
THE OCEAN / BURST (7'' split) (2005)
Queen Of The Foodchain / Inertia (2005)
Aeolian (2005)
FluXion (2004)
Fogdiver (2003)
Islands / Tides (2001)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Metal Blade Records
Stopáž: 50:58
Produkce: Julien Fehlmann & THE OCEAN
Studio: La Chaux-de-Fonds (Švýcarsko)
Ach jaj, už zase raz niekto uveril predstave o vlastnej genialite a namiesto toho, aby zachytával veľkými vedrami prirodzený prameň vlastnej umeleckej tvorivosti, zúfalo škrabká malou lopatkou na miestach, kam jednoducho nepatrí.
A navyše, skutočne si neviem predstaviť, aký veľký fanúšik by som musel byť, aby mi nevadil ten príšerný spev.
Toto veru nie sú THE OCEAN, akých mám rád.
Ťažko dodať niečo navyše, kolegovia to zhrnuli celkom dobre. Azda len toľko, že ak chce kapela postaviť svoju nahrávku najmä na speve, mala by mať za mikrofónom hrdlo obdarené oveľa väčšou charizmou. Po priliehavý príklad netreba chodiť veľmi ďaleko - CALLISTO a ich "Providence".
Od THE OCEAN sa očakáva viac ako len nekonfliktný priemer, ktorého zaujimavosť má spočívať najmä v hrátkach so zvukom a v hľadaní ideálnej vokálnej linky. Ako sa možno dočítate v našom rozhovore, partia okolo Robina Stapsa si tento proces dokonale "užila". Ale ja ako poslucháč z neho, bohužiaľ, nemám takmer nič.
Problémom THE OCEAN nemôže byť zmena štýlu ako taká. Ťažko hovoriť čo i len o prekvapení, veď mnohé naznačil už druhý disk "Precambrian". Kameňom úrazu sa zdá byť prílišná koncentrácia na formu. Ak Robin Staps dokáže vášnivo rozprávať o nekonečnom znovunahrávaní jednej vokálnej linky (keby boli aspoň tie, čo na doske skončili, stopercentné!) a mesiacoch strávených dolaďovaním detailov obalu, ako keby priznával, že cenou za dokonalosť bolo, že neostal čas na melódie. Keď už sa doteraz vždy živelní THE OCEAN vzhliadli v skupinách, čo pred nahratím prevrátia každú notu a slovo trikrát, mali si všimnúť, že aj tie najpestrešie aranže vždy zahaľujú chytľavú, v podstate jednoduchú linku. Novinka švajčiarsko-nemeckého kolektívu miesto toho znie ako čosi, čo sa Danielovi Gildenlöwovi nezmestilo na "Be": talent a remeslo cítiť je, no chýba iskra. Ľudové úslovia o tom, že menej býva viac či o obuvníkoch, čo by sa mali držať vlastného kopyta, sedia na "Heliocentric" ako uliate, rovnako ako úderné anglické slovíčko "artsy".
Tady nám pánové recenzenti trochu ujeli (ehm Coldplay, Rasmus). Přiznám, že jsem z měkkosti desky vůbec nejásal a odložil ji. Když se ale odprostím od srovnání s minulostí a přistoupím k albu bez předsudků, musím po čase uznat, že se jedná o parádní nápadité dílko, které nenudí a dokáže navodit skvělou atmosféru. A nestává se mi často, že by mě nevadil čistý zpěv, v tomto případě je vynikající.
MInule jsem zase kecal. Tohle je totiž další dokonalá deska tohoto úžasného tělesa. Radost tohle poslouchat. Už zas.
Trochu prog rock/metalová exhibice. Toho tydlikání a hračičkování je místy opravdu hodně. Ale tito Švédové umí i příjemné melodie a přirozeně plynoucí pasáže, takže jim to předvádění odpustím. Ostatně, když na to mají, tak proč se trochu nepředvést, že?
Žijeme ve zlatých časech českého thrash metalu! Takové období hojnosti prostě nepamatujeme. Kapely na nás chrlí v horším případě dobré, v tom lepším (i v tomto) desky výborné a my si čvachtáme jako ten pověstný manža. Více v recenzi, teď si třepu palicí.
Švédské duo se na svém dalším albu ještě více vzdálilo postrockovým kořenům a dá se tedy tvrdit, že jejich hudba odplavala do specifické formy indie rocku, který se opírá o robustní kostru shoegaze. Opět slušné album.
Další švédský power metal, kterému vlastně nelze nic vytknout. Dobří zkušení muzikanti, kvalitní produkce a chytlavé melodie. Komponování dle osvědčeného mustru, přesto to dokáže zabavit. Dám tomu ještě pár poslechů a poté zapomenu, že to kdy existovalo.
Nepřístupná a temná blackmetalová deska, která spolu s disonantní nervozitou nabízí i death/doomové nálady. Dostat se tomu pod kůži není snadné, ale odměnou je lavina emocí. Střídmá stopáž navíc ukončí ta "muka" dříve, než by to člověku urvalo hlavu.
Sofistikovaně maluje, točí vtipné filmy, v MORTAL CABINET zanechal výraznou stopu, ze Slavíka ho vyhodili, páč jeho světem je hardcore rap. A je z Rumburku, což leccos vysvětluje! Když šel pro talent, Marty si nabral hrstě. Zase ho ukázal, zpíčenec jeden.