OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Díky obrovské evoluci jakou zaznamenala extrémní metalová hudba za poslední čtvrtstoletí je dnes fenomén BATHORY vnímán mnoha rozdílnými způsoby, zastávajícími na tvorbu této kapely často zcela opačná stanoviska. Jak už to obvykle bývá u skupin, které kdysi dávno stály u zrodu nějakého dnes již řádně rozvětveného subžánru, existuje také v případě Quorthona mnoho nekritických obdivovatelů, stejně tak jako hudebních fanoušků odmítajících jeho tvorbu jako cosi dávno přežitého. Když budu citovat kolegu Dalase a jeho vtipnou hlášku na tohle album - „Toto se dnes skutečně dá jen obdivovat, ale poslouchat už moc ne“, budete mít zhruba představu o tom, jak to myslím s těmi, kteří k tématu přistupují o něco střízlivěji než zapřísáhlý fanoušek tohoto černého kultu. On je opravdu markantní rozdíl hodnotit dávnou muziku BATHORY v době, kdy vznikala a nebo naopak s odstupem několika dekád.
Jedno je jisté, Quorthonovi a jeho zlobivému děcku nelze v rámci severského black metalu upřít mnoho prvenství. Byl to on, coby sotva zletilý floutek, kdo v první polovině osmdesátých let v domácím studiu svého otce zaznamenal na primitivním několikastopém zařízení své rané nahrávky, které pod vlivem tvorby svých oblíbených kapel VENOM a SLAYER stylizoval a otextoval satanskými symboly.
Začátečnická hráčská vybavenost mu sice neumožňovala příliš bohaté pole vyjádření, ale co tehdy ještě ztrácel jako muzikant, doháněl extrémností a zaujetím pro vytvoření co nejděsivější atmosféry svým bohapustým kraválem. Zlovolně černé poryvy páchnoucí po rozžhaveném kovu a sežehlém uhlí, tak jak jsou zachycené na prvních dvou albech – „Bathory“ a „The Return...“, jsou dnes mnohými vnímány jako zrod skandinávského black metalu. Jde sice z dnešního pohledu v mnohém o úsměvné nahrávky, ale jejich potřebnost pro další vývoj žánru patří také k věci. Byl na nich totiž zažehnut nenápadný plamínek, který se o mnoho let později rozhořel jasným světlem, stejně tak byl dokonán další posun ve vnímání extrému v metalové hudbě.
Budoucnost několikrát ukázala, že Quorthon nebyl z těch, kteří by chtěli setrvávat na místě, a tak na své třetí desce „Under The Sign Of The Black Mark“ došlo k mnoha podstatným zlepšením. Došlo k zužitkování všech nabitých schopností a stvoření ultimátního díla black metalu osmdesátých let. Vývoj sice nebyl až tak markantní, jak později ukázala následná dospělejší a mytologicky orientovaná alba vydaná bezprostředně po tomto „Černém erbu“, ale nahrávku lze bez větších rozpaků nazvat vyvrcholením prvního, ryze blackmetalového období BATHORY.
Temná atmosféra, entuziasmus a majestátní panoramata imaginární říše Toho, jenž nezná slitování (zejména stěžejní hymnus „Enter The Eternal Fire“ se stal opěvovanou klasikou), které jsou zde zaznamenané výhradně pomocí nelidského Quorthonova krákoru, bicích a ledabyle rozpraskaného kytarového válu (v „Call From The Grave“ a „Equimenthorn“ je to nejmarkantnější), občasně obohaceného kvílícími sóly doléhajícími k posluchači jakoby z dálky, neměla ve své době srovnatelného soka a zároveň byla obrovským impulsem pro pozdější lavinu mladých severských následovníků. Věhlas nekoncertující kapely začal strmě stoupat, aniž by došlo k jakémukoliv jinému nadbíhání metalovým fanouškům než pouhým vydáním alba. Z toho důvodu osobně považuji „Under The Sign…“ za bezesporu nejdůležitější zářez v celé diskografii této hydry.
Nahrávce nechybí nic pro co jsou dnes velebena stěžejní alba mnohých hudebně vyzrálejších kapel, byť byla po zvukové a technické stránce již dávno mnohými překonána. Neoddiskutovatelná původnost, nezkrotnost vyznění, energie, drive, sevřenost, ďábelská atmosféra a songy chrlící okultní náměty jako zapovězené polární krátery síru. O určité Quorthonově znalosti středoevropské historie svědčí song věnovaný hraběnce, která propůjčila BATHORY jméno - „Woman Of Dark Desires“, který lze jinak považovat za do té doby jejich nejchytlavější song.
Z mého pohledu jde tak o naprostou klasiku blackmetalového pravěku, klasiku, jež byla určující pro další vývoj celé severské metalové scény. Toť třetí album vzniklé pod znakem s hlavou kozla. Vývoj však pokračoval dál...
Klasika blackmetalového pravěku. Ultimátní dílo raných BATHORY. Album, které zažehlo plamen a stalo se inspirací pro stovky následovníků.
Quorthon
- zpěv, kytary, baskytara,
Palle Lundburg
- bicí
1. Nocternal Obeisance (Intro)
2. Massacre
3. Woman Of Dark Desires
4. Call From The Grave
5. Equimanthorn
6. Enter The Eternal Fire
7. Chariots Of Fire
8. 13 Candles
9. Of Doom
10. Outro
Nordland II (2003)
Nordland I (2002)
Destroyer Of Worlds (2001)
Jubileum Volume III (1998)
Blood On Ice (1996)
Octagon (1995)
Requiem (1994)
Jubileum Volume II (1993)
Jubileum Volume I (1993)
Twilight Of The Gods (1991)
Hammerheart (1990)
Blood Fire Death (1988)
Under The Sign Of The Black Mark (1987)
The Return (1985)
Bathory (1984)
Vydáno: 1987
Vydavatel: Black Mark
Stopáž: 35:55
Produkce: Quorthon and Boss
Studio: Heavenshore studio Stockholm
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.