Je rok 1988. Metalové scéně vládnou METALLICA, ANTHRAX, SLAYER anebo IRON MAIDEN. Thrash metal postavený na dech beroucích kytaristových výkonech a kvalitním zvuku je na vrcholu. Většina kapel stále ještě používá klasický, do jisté míry melodický (srozumitelný) zpěv. Nezávisle na sobě však z různých koutů světa přichází revolta, která doposud platná kritéria pro kvalitu neuznává. Žádanými se stávají kapely, které nemají dobrý zvuk a nehrají nijak extra zručně. Ženou metalovou hudbu do extrému a šokují tvrdostí. V Americe začíná kutit pod názvem DEATH svá první „gore“ alba Chuck Schuldiner, v Británii jsou již venku první grind výplachy NAPALM DEATH a CARCASS a na severu Evropy jistý Quorthon pod hlavičkou BATHORY vykoval jeden ze základních pilířů teprve rodícího se black metalu.

Black metal v té době již sice nějaký ten pátek existoval, konečně „Blood Fire Death“ má v diskografii BATHORY již číslo čtyři, ale hlavním dobovým kapelám VENOM nebo CELTIC FROST tehdy ještě chybělo něco, čím by temný satanský žánr hudebně více odlišily, definovaly. BATHORY, ve skutečnosti Quorthonův „One man band“, na albu „Blood Fire Death“ k tématu přistoupili trochu jinak a po třech něco naznačujících nahrávkách představili svoji verzi černého kovu, kde si drsný extrémní metalový nářez podává ruku s temnotou, peklem, mystikou a pohanskou mytologií.

Album otevírá tajemná tříminutová introdukce „Odens Ride Over Nordland“, která je zde důležitější než kdekoliv jinde, neboť uvádí album do správně mystické atmosféry. V podobném duchu začne i první, zvolna ubíhající epický kus „A Fine Day To Die“. Úderné střední tempo, výrazné bicí, skřehotavý/přiškrcený vokál a nebeské chorály doprovázející vikingy-válečníky do bitvy ve jménu vládce pekel. Válečná vřava záhy naplno propuká. Následující neotesané řežby „Dies Irae“, „Holocaust“, „Golden Walls Of Heaven“, "Pace ´till Death", které charakterizuje kanální zvuk, vyhrocená kvílící sóla a záhrobní řev, mají dokonale pekelnou atmosféru, díky které BATHORY získávají spousty přívrženců.

Hlavní skladbou je zde ovšem mohutný titulní kus na závěr, který do dnešních dnů ční z temného pagan/black metalu jako monument. Lepší název než „Krev, Oheň, Smrt“ nemohl Quorthon pro deset minut trvající suitu vymyslet. Mrazivý přednes, pomalé tempo a výrazné doprovodné chorály dodnes vzbuzují respekt a po závěrečném akustickém brnkání je ještě dlouhou chvíli cítit chlad vanoucí z bitvy na dalekém severu.

Deska i přes Quorthonovy nedokonalé interpretační schopnosti slavila triumf hlavně pro svůj nekompromisní přístup a jasně srozumitelnou „message“. Své vykonala možná i rouška tajemství, která v té době BATHORY zakrývala, neboť kapela (?) nikdy nevystupovala živě a informací o ní bylo v té době minimum. Podzemím se však zvěsti o temném černokněžníkovi ze severu rychle šířily a legenda rostla. Onen špinavý, nekvalitní zvuk vzaly dokonce některé ortodoxní blackmetalové spolky za svůj, dodnes s ním někteří podepisují příslušnost k žánru a vymezují se tak proti nic nechápajícím hi-fistům.

Těžko v době vydání jakékoliv desky odhadovat, stane-li se někdy kultovním či žánrovým milníkem, ale v tomto případě si myslím bylo jasno velmi brzo. Přestože z dnešního pohledu je album již překonané, tak v roce 1988 se jednalo o respektu hodnou ukrutnost, která zásadním způsobem ovlivnila vývoj nejen severské blackmetalové scény.