OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je příjemné registrovat vzrůstající počet českých konkurenceschopných kytarových kapel. Mladíkům z Českých Budějovic zatím zdá se nechybí dostatek svěží invence, entusiasmu ani potřebné sebedůvěry. Tu poctivě nabírali v průběhu tří let ve zkušebně a koncertováním po malých klubech, aby letos předstoupili s nabídkou kvalitního rock´n´rollu před početnější a náročnější publikum. Příklad především v našich končinách bezpochyby hodný následování.
S pozoruhodnou lehkostí odehranou nahrávku by asi nejlépe vystihovala profláknutá škatulka „rock´n´rollové retro“. Přímočará rytmika, úderné refrény a frackovský feeling jsou jasnými poznávacími prvky lehce se poslouchajících kytarovek, které v těch lepších případech dokáží z již dávno otřepaných klišé vytěžit maximum. Do této hranice VEES ještě leccos chybí, nicméně bylo by velmi krátkozraké ignorovat fakt, že to tomuto triu hraje velmi dobře. Cit pro melodie okamžitě se deroucí pod kůži a zachycení dobové atmosféry jim rozhodně nechybí a když se k tomu přidá vzhledem k věku zúčastněných až nezvykle zkušené instrumentální výkony, máme co dělat s velmi příjemným překvapením.
V současné době opět reprízovaný dokumentární cyklus „Bigbít“ mimo jiné zachytává i „předinvazní“ období rozmachu kytarové hudby v bývalém Československu. Možná budu ve svém názoru osamocen, ale nadějní jihočeši mi svým pojetím dokonale zapadají právě do éry nadšených beatových kapel a jejich nespoutaných koncertů. Samozřejmě, že zvuková i celkově produkční stránka je někde úplně jinde, ale „Johny Moon“ je jedním z dobrých důkazů, že na podstatě dobré rockové písně se toho za těch čtyřicet let příliš mnoho nezměnilo. Čtveřice vyrovnaných a chytlavých skladeb je tak více než solidním vkladem (doufejme) do blízké budoucnosti, která přinese bohatší kolekci přímočarých fláků na ploše dlouhohrající desky. Z historického vzpomínání možná trošku násilně probudí dva remixy umístěné na závěr minialba, z nichž ten ke skladbě „Catch The Moon“ z dílny Moimira Papalascu příjemně upomene na éru německého krautrocku. Po nich zůstane dobrý pocit ze solidně se rozjíždějící kapely, který doufejme vydrží co nejdéle.
Mladíci VEES hrají muziku, která byla aktuální už dávno před jejich narozením. A hrají ji dobře!
7 / 10
Jan Bernard Vaněček
- basa, zpěv
František Vácha
- bicí
Mates Vodička
- kytara, zpěv
1. Catch The Moon
2. Uncle John
3. Supernova
4. Annie On Trip
5. Catch The Moon (Moimir Papalescu Cigarette Lighter RMX)
6. Supernova (Ventolin Times For Being Mad RMX)
Johny Moon (EP) (2010)
Vydáno: 2010
Vydavatel: X-Production
Stopáž: 23:23
Produkce: Tuzex
Studio: Studio Kino
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.